Snímek je zajímavý z více důvodů. Za prvé uvnitř svého žánrového pole, tj. coby gay romance či jako snímek o přátelství „nevyrovnané dvojice". Svou sílu má ale také v kontextu současných společenských vibrací, které člověka nutí z různých stran reflektovat pojmy tolerance, normality, ale také „nové" postavení ženy ve společenském prostoru.
Gay romance, která reflektuje „nové" postavení ženy ve společnosti.
Film Dej mi své jméno obsahuje tři vzájemně sebou prostupující linie. Narativ jeho žánru, zmíněné gay romance, se odehrává především v interakci dvou hlavních postav; dvou pohledných mladých mužů rozdílného věku, intelektuálních schopností či fyzické výbavy. Téma tolerance či normality do snímku vstupuje naopak skrze prostor, ve kterém je daný narativ rozvíjen a který je jeho součástí; děj snímku probíhá v letních měsících v italské prázdninové vile. Motiv reflexe společenské genderové nerovnováhy pak do vyprávění proniká jakoby z druhé strany prostřednictvím funkcí vedlejších postav, které jsou ženského pohlaví.
Struktura romance: vábení/konzumace; distance/blízkost
Obě hlavní postavy jsou definovány vzájemnou rozdílností, až protilehlostí, ale zároveň sdílenými body, které umožňují, aby se jejich mentální a fyzické dráhy protnuly. Přestože oba odpovídají typu mladých krásných lidí, první z nich je právě dospívajícím chlapcem, zatímco ten druhý představuje plně vyvinutého muže. Tato nerovnováha je pak patrná jak v rovině fyzické, tak mentální vyzrálosti. Lze tak sledovat kontrast dětského a mužského neustále obnaženého hrudníku; podobně lze proti sobě postavit klukovskou znuděnost a mužskou intelektuální vyzrálost. Obě figury se ale zároveň nacházejí v životní fázi určité dezorientace. Zmatení je totiž typické nejen pro dospívajícího kluka, ale zároveň pro muže, který má těsně před svatbou. Oba tak cítí nutnost zažít něco silného a neopakovatelného. Ten první poprvé v životě, druhý dost možná naposled. Ale zásluhou snad až osudové interakce na daný okamžik, na dané protnutí těl a mysli, ani jeden nezapomenou. Zmíněná pomíjivá nepomíjivost zobrazeného vztahu není ani tak interpretační klišé, ale spíše snaha přiblížit atmosféru, která daný film určuje, organizuje a provází.
Daný vztah je strukturou filmu rozdělen do dvou fází. První je vábením, druhá je naopak tělesnou konzumací; nebo ještě jinak: první zachycuje prolamování vzájemné distance, druhá nabízí vášnivé vychutnávání blízkosti. Vznik daného vztahu jako by přijímal strukturu osudovosti. To znamená, že nevzniká postupným sbližováním, ale je vlastně ustaven již uvedením obou postav na scénu; už v momentě, kdy se obě figury poprvé střetnou, divák cítí, co se stane. Následující průběh tedy není – jak je v romantickém žánru běžné – ani tak vyprávěním o vzájemném získávání pozornosti či sympatie, ale spíše zobrazením cesty, jejímž cílem je moment, ve kterém se obě postavy zmocní těl svých protějšků. Pozornost diváka je tak vedena nejen k letmým dotykům či žádostivým pohledům, ale také k obrazům vzájemných manipulací, ke snahám a potřebám ovládnutí toho druhého. Je-li tato první fáze vábení nahlížena v detailu, ve kterém divák vlastně smí vidět úplně všechno, druhá fáze konzumace jako by byla pouhým letmým pohledem. Erotický prvek tak zůstává zachován postavám; divák nedostane příležitost jejich intimitu sdílet. Jejich prolínající se těla je sice možné sledovat, ale vždy z odstupu. Což má nejen svou významovou konotaci, ale rovněž snímek zpřístupňuje publiku, pro které jsou stejnopohlavní erotické interakce nekomfortní.
Erotický prvek zůstává postavám.
Divák jejich intimitu sdílet nemůže.
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
