Snad žádná jiná výstavba neprošla tak dramaticky rozdílným hodnocením jako panelová sídliště. V průběhu 80. let se stala jedním ze symbolů normalizačního životního stylu, přistřižením životní úrovně mezi panelové zdi a umakartové jádro. Již v průběhu 90. let, s uvolňováním cen bytů, si ale někteří majitelé těch panelových začali v tomto levném bydlení libovat. Sídliště přišla odporná zvláště těm, kteří na nich nežili. Václav Havel označil paneláky Jižního Města za „králíkárny", sám ovšem bydlel v měšťanském bytě na vltavském nábřeží. Věra Chytilová natočila apokalyptickou Panelstory, v níž se bydlení na tomtéž sídlišti jeví jako poslední předstupeň pekla, sama však bydlela v luxusní vile v Troji od architekta Emila Přikryla.
S paneláky do muzea
Sídliště, to ale není jen Jižní Město. Jen v Praze najdeme dohromady 56 sídlišť, žije v nich 40 % Pražanů. Před lety se ještě výstava na UMPRUM o bydlení na sídlišti jmenovala Husákovo 3+1, dnes je přístup mnohem méně ironický.
Shodou náhod se nyní sešly hned dvě velké výstavy o panelových domech. V brněnském Uměleckoprůmyslovém muzeu je to ambiciózní Paneland (do 25. 3.) a v pražském protějšku téže instituce to je expozice Bydliště: Panelové sídliště (do 20. 5.), vyvrcholení několikaletého výzkumného projektu Panelová sídliště v České republice. Prý jde skutečně o shodu náhod v načasování, ovšem obě výstavy mají stejného architekta – výtvarníka Tomáše Džadoně.
Ony „socialistické" paneláky mají ke světové avantgardě blíže, než by se zdálo.
Brněnská výstava připravená Rostislavem Koryčánkem se pokouší přiblížit spíše životní styl spojený se sídlištním bydlením. Zcela v duchu současných retro nálad přináší velkolepou imitaci panelákového bytu v modelu 1:1. Stavidla nostalgie mohou být otevřena dokořán. Umakart, šílené tapety, drhané závěsy, gramofon, domácí trepky... však to asi znáte. Výstava v Brně využívá podstatně větší výstavní plochy než UPM v Praze, takže může věnovat prostor i hravým instalacím, kdy je třeba z dobových váz z litého skla poskládán panelákový horizont, najde se i místo pro tvorbu současných, sídlištěm odkojených umělců.
Pražská výstava je vizuálně skrovnější, zato však mnohem víc teoreticky podložená. Vztahují se k ní dva katalogy Paneláci 1 a 2, které připravil kolektiv spolupracovníků s velkým přínosem historika architektury Rostislava Šváchy. Ten jako jeden z prvních odborníků začal brát v 90. letech minulého století panelovou výstavbu vážně a věnoval se jí teoreticky. Jako předkrm vám však můžeme doporučit také knihu americké badatelky Kimberly Elman Zarecorové Utváření socialistické modernity (Academia 2015). Jde o nejdůkladnější studii o panelové výstavbě v Československu, napsanou přitom – jak to je už zvykem – cizincem.
Kolektiv autorů Paneláků se jako první pokusil zmapovat všechna významnější sídliště v Česku a upozornit na to, že i sídliště měla svůj historický vývoj. Dříve ohrnovali architekti nad panelovými krabicemi nos a nebyly vůbec řídké názory, že by se měla sídliště srovnat se zemí. Po zkušenostech se sterilní sídelní kaší satelitních předměstí a po odhození ideologického balastu dřívější negativní vášně pomalu pomíjejí. Při bedlivějším zkoumání se navíc ukazuje, že ony „socialistické" paneláky mají mnohem blíže ke světové avantgardě, než by se zdálo.
Jestliže se auta montují sériově,
proč by to nešlo dělat i s domy?
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
