Kniha Takzvané zlo, přeložená do mnoha jazyků, mu vynesla velikou slávu i zatrpklé nepřátele – k nim ostatně patřili i marxističtí teoretici zemí východní Evropy, protože agrese směla být jen plodem třídních antagonismů a po jejich odstranění mělo přijít jen všeobecné bratrství, jásání a plesání. Není ani nutno znát všechny ostatní Lorenzovy teze a být o nich přesvědčen, aby bylo zřejmo, že to tak zřejmě bude. Hypotéza ostatně není zcela původní a nápadně připomíná církevní koncepci dědičného hříchu – už v evangeliích se praví, že nejrůznější špatnosti „pochodí ze srdce lidského" a je darmo pečlivě mýt jídelní nádoby ze strachu před rituálním znečištěním. Lorenz radil kumulující se agresivitu investovat třeba do sportovních zápolení či jiné formy společensky neškodných bojovných soutěží.
Obávám se, že tohle v poněkud paranoidní a zároveň zákopnické náladě přítomné doby není úplně proveditelné. Starý etolog se nedočkal jiného poznatku, který se vynořil až po jeho smrti, nicméně by jej jistě nadchl: v některých rezervacích na jihu Afriky se dospívající sloní samci, přestěhovaní kvůli „přelidnění" (spíše „přeslonění") z jiných chráněných území, náhle začali vrhat na jiná zvířata, například nosorožce, a ubíjet je k smrti, což se normálně neděje. Nežli padlo rozhodnutí je odstřelit, vzpomněl si kdosi na možnost přisadit k nim dospělého sloního samce, bez jehož přítomnosti a autority chobotnatí pubescenti vyrůstali. Rázem se situace uklidnila, aniž by je dominantní slon musel nějak zjevně pacifikovat, ba jim značně klesla i hladina testosteronu v krvi. Absence nějakých dospělých autorit ve společnosti, zastupovaných jen neosobní mocí předpisů a státního aparátu, pak celkem snadno vede k bloudění volného potenciálu agresivity, který si hledá nepřítele často na zcela bizarních místech...
