V té době vznikalo v Praze mnoho míst, dočasně, jen na krátkou chvíli, a pak zmizelo. Třeba Bunkr, Black Hand v Dejvicích; nebo Azylum, to byla parta Amíků, kteří ilegálně obsadili prostor v Bartolomějské ulici a hluboko v podzemí tam točili zdarma pivo, pořádali fantastické koncerty, projekce, divadlo; nebo ULUV, Ústřední dům lidové kultury na Národní třídě, kde hrál Lou Reed a dnes je tam sklad bot z Číny.
Pro mě byla doba devadesátek dobře čitelná v určitém prožitku, věci byly i jasněji rozdělené. Jako divadelník jsem se chtěl tenkrát programově vyčlenit od takzvaných černých divadel (Black Theatre), která tu vznikala hned po revoluci jako atrakce pro turisty. Hrozně mě štvalo, že se určitý segment nečinoherního divadla transformoval v tenhle paskvil; radši jsem sem chtěl přivézt zahraniční soubory, které by byly na výši kvalitou.
S kamarádkou z Čečenska, která přijela do Prahy s petrohradským souborem DEREVO, jsme založili soubor Leen Teatro, s nímž jsme na začátku 90. let cestovali po Evropě. V roce 1996 jsem reagoval na výzvu Nadace Člověk v tísni a absolvoval turné po Bosně a Hercegovině přes válečné koridory. Po zhlédnutí tragédie lidských osudů jsem pozval tamní soubory, které si prošly válkou, do pražského klubu Roxy – a to byl vlastně vznik festivalu 4 + 4 dny v pohybu; měla to být jednorázová akce, ale my si řekli, že by bylo dobré zvát do Čech divadelníky ze zahraničí, kteří by nebyli mainstream. Roxy bylo fajn, ale my jsme chtěli vytvářet a provokovat „site-specific" projekty, čili pobytové tvorby určené vždy pro jedno konkrétní místo. Prvním z nich byla v roce 1998 čistička odpadních vod v Bubenči. Dalším prostorem bylo v roce 1999 ČKD Karlín. Vše jsme měli potvrzené smluvně, na hranu legality se to dostávalo spíš v průběhu těch akcí třeba z hlediska bezpečnosti. V čističce jsme neměli statika, a když jsme skončili, zjistilo se, že se nám tam mohl utrhnout balkon s lidmi. V ČKD jsme zase zakrývali díry a vylévali oleje; bylo to jen chvíli poté, co tam byl ukončen provoz. Tuším, že Míra Janků tam točil dokument o lidech, kteří tam ještě chvíli předtím pracovali a kteří po ukončení provozu ČKD sedávali naproti v hospodě, neměli práci a nadávali i na nás, co tam děláme. A my jsme je z těch hospod, kde se upíjeli, pozvali k nám a zapojili jsme je do příprav festivalu.
Dva měsíce v roce jsme byli komuna.
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
