A to i přesto, že v týmu máme lidi narozené od šedesátých až po devadesátá léta. Devadesátky jsou stále živou, jakousi fascinační halucinací, ke které se pro její bizarnost, naivitu, divokost a svobodu rádi vracíme, a dělá nám dobře rozrývat její dekadentní tělo a preparovat z něj vzpomínky.
Tohle číslo jsme zaplavili lidmi a devadesátky skrze ně doslova procedili. Na následujících stranách vás kromě šesti autorských textů čeká dalších dvanáct lidí, rozdělených do čtyř dekád, ve kterých se narodili. A všichni vzpomínají. A rádi. A vášnivě.
Lidé narození v sedmdesátkách v 90. letech dospívali a ten všeobecný zmatek jim do toho jejich vnitřního moc klidu nepřidal. Zorientovat se ve vlastní rodící se svobodě a konfrontovat ji s až brutální otevřeností a svobodou celé společnosti musel být strašný nářez a naši respondenti tenhle fakt jednomyslně potvrdili. To kluci z osmdesátek měli na devadesátky mnohem smířlivější a klidnější náhled. Oceňují na nich, že se šlo celkem racionálně vpřed a směrem, jenž se v té době zdál nejlogičtější. Pak jsme se potkali s lidmi narozenými přímo v devadesátkách a tam už je náklonnost více než vřelá. Tihle lidi tu divnou dobu milují, považují ji za vrcholně zábavnou a imaginativní. A nakonec jsme pozvali i generaci nultých let, tedy ty, kteří se narodili po roce 2000. Co jim 90. léta budou říkat? Na to jsme byli strašně zvědaví. V zásadě se všichni shodli na tom, že to byla inspirativní doba. Prý jsou ale rádi, že se narodili až po ní... To mluví za vše, nemyslíte?
Devadesátky začínají větou Václava Havla, kterou řekl na závěr novoročního projevu 1. ledna 1990: „Tvá vláda, lide, se k tobě navrátila." Tohle nám všem, kteří jsme tuhle větu zažili, můžou budoucí generace závidět. A budou. Naše země v celé své historii zažila jen dva okamžiky, kdy jsme dostali bianco šek na vlastní budoucnost – první poválečné volby v roce 1946 a závěr roku 1989. V tom druhém případě jsme si místo totality zvolili svobodu. Hodnocení toho, jak to celé dopadlo, necháme na vás.
