Po vysoké škole pracoval Aleš Kozák tři roky na odboru památkové péče pražského magistrátu, jako jihočeského patriota ho to ale pořád táhlo zpátky domů na jih. V roce 2007 se rozhodl založit neziskovku a od té doby pendluje mezi kancelářemi v Písku a v Praze. Tu pražskou má na nejstylovějším možném místě – na Starém Městě, v dominikánském klášteře u kostela sv. Jiljí. „Když jsem jako úředník jezdil na odborné konference, všiml jsem si, že tak trochu postrádají mezioborovost. Na jedněch se potkávali restaurátoři, na dalších studenti, jinde zas památkáři, ale chybělo jejich vzájemné propojení," popisuje mi Kozák v kanceláři s výhledem do Husovy ulice svůj tehdejší postřeh. Z něj se pak zrodil nápad založit Institut pro památky a kulturu.
Dosah konferencí zvýšil časopis a sborník
Prvním Kozákovým počinem byla konference o obnově a možném využití klášterních budov, v dalších letech následovaly kostely, fary, sladovny, pivovary, vodárenské věže, nádraží a další. „Každý rok to byl jiný typ staveb, na letošek chystáme historické textilky. S konferencí objíždíme republiku, vždy hledáme místo, které by se hodilo k příslušnému tématu, aby se akce nekonaly v nudných konferenčních sálech," vypráví Kozák. Dnes už ročně organizuje konference hned dvě, ta druhá se věnuje čistě trendům ve financování oprav památek. „Je to téma, které majitele logicky velice zajímá. Letos se zaměříme na velké dárce a mecenáše, v minulosti jsme řešili například adopci památek, dotace, veřejné sbírky nebo crowdfunding."
Uspořádat kvalitně obsazenou konferenci je jistě záslužný čin, jeho dosah je ale pouze omezený. Kozákovi časem došlo, že by si v Česku mohl své čtenáře najít také informačně-zpravodajský portál věnovaný péči o památky. Tak vznikl web PROPAMÁTKY, portál, který přináší servisní informace i příklady rekonstrukcí hodné následování. Lidé se tu například dozvídají o méně známých památkách z regionů. „Dobří jsme v propojování lidí, kteří si mohou být vzájemně užiteční. Koupil jste si například starou vodárenskou věž? Nasměrujeme vás k těm správným lidem se zkušenostmi s podobným projektem," říká Kozák a upozorňuje, že nejde o investigativní web, který by řešil aktuální kauzy. Reportáže o rozpadajících se lázních Kyselka nebo kontroverzní rekonstrukci Karlova mostu by tu čtenář hledal marně. V redakci se kromě internetového zpravodajství věnují třeba i přípravě sborníků ze zmiňovaných konferencí.
Máme i soutěž o nejzajímavější sbírku na záchranu památek
Na začátku byl Institut pro památky a kulturu projektem jednoho muže, teď má díky dotacím, firemním partnerům i dárcům jedenáct stálých zaměstnanců. Devět z nich je zdravotně postižených. „První tři hendikepované jsme zaměstnali v roce 2010, v současné době pracují jako redaktoři nebo se starají o dárce. Zdravotně znevýhodněná je ale také třeba korektorka a účetní," vyjmenovává Kozák s tím, že už brzy se jeho tým rozroste o dalšího pracovníka. Krom webu nyní redakce vydává také časopis, další dobrý způsob, jak dát lidem vědět o zapomenutých památkách a jejich příbězích. Na portálu lze najít také aktualizovaný přehled vyhlašovaných dotací nebo seznam probíhajících veřejných sbírek na záchranu ohrožených památek. Ty může v Česku vyhlásit jakákoliv právnická osoba, potenciální dárci mohou v průměru vybírat ze sto padesáti až dvou set sbírek. „Obvykle jde o malé sbírky, ve kterých se vybírá několik desítek či pár set tisíc, ale třeba ve sbírce na nové zvony plzeňské baziliky se sešly čtyři miliony," vzpomíná Kozák, který se rozhodl ty nejzajímavější úspěšné sbírky zviditelňovat soutěží. Ceny se rozdávají ve třech kategoriích. V první rozhoduje absolutní výše vybrané částky, v druhé hlasuje veřejnost a třetí vyhlašuje přímo Institut. Sbírky jsou sice regionálně známé, ale takhle se o nich z médií dozvědí i lidé na druhém konci Česka. Může je to inspirovat a třeba se i oni rozhodnou zachránit svou zvoničku, věžní hodiny nebo vodárnu.
