NP č.513 > KulturaFranz FerdinandBenjamin Slavík

Intelektuální zamyšlení nad nejzábavnější kapelou tohoto měsíce.

Mezi nejzajímavější alba letošního roku zatím patří pátá nahrávka skotské taneční kytarovky Franz Ferdinand. Album Always Ascending může být pro českého posluchače atraktivní také proto, že si je bude moci poslechnout v živém provedení. Oceňovaná ostrovní skupina totiž začátkem března zahraje v pražském Fóru Karlín. Následující esej nenabídne ani tak recenzi povedené novinky, jako spíše zamyšlení nad tím, proč Franz Ferdinand patří k nejdůležitějším současným skupinám, které by neměly být podceňovány.


Skupina Franz Ferdinand patří ke kapelám, s jejichž potenciálem se lze poměrně snadno minout. To, co jejich alba, minimálně na svém povrchu, nabízejí, bývá stigmatizováno určitou banálností. Jejich nekomplikované písničky jsou chytlavé, vyzývají k tělesnému pohybu, ale zároveň také k tomu, aby si je posluchač zazpíval. Jsou zasazeny do takzvaně lehkého žánru, ke kterému bývá přistupováno s menší závažností nebo respektem než například k dílům hudebníků, kteří buď experimentují s formou, nebo promlouvají o těžkých tématech. Vášnivý tanec a zpěv, při kterých se uvolňují hormony štěstí, prostě implikují nižší uměleckou hodnotu, než jakou vykazuje hudba, která je reflexí tíživé situace (ať umělecké, či sociální). S kaž­dým hudebním stylem či konceptem jsou spojena určitá očekávání; způsob konzumace dané hudby pak bývá v přímém souladu s těmito danými předpoklady.


Po zarostlém písničkáři není žádáno, aby svého posluchače roztančil. Podobně na taneční kapelu není nakládán nárok, aby poslech jejích alb vedl k zamyšlení. Nahrávky Franz Ferdinand pak tento princip jednoznačně přesahují. Z toho důvodu mohou být hodnoceny jako „chytřejší", než je žánr, do něhož kategoricky náleží.


Objevování odložených potenciálů
Franz Ferdinand byli vždy kapelou reflexe; jejich alba mnohem více představovala „odpověď" na nějaký styl či koncept než gesto přihlášení se k němu. Skotská skupina kamarádů charismatického zpěváka a kytaristy Alexe Kapranose se svým eponymním debutovým albem přihlásila roku 2004. Tehdy vstoupila do prostoru všudypřítomného vášnivého znovuobrození rock'n'rollové poetiky. Mezi lety 1999 a 2003 totiž svá první alba vydaly americké kapely, které se hlásily k odkazu zapomenutých buď garážových, nebo post-punkových skupin: The White Stripes, The Strokes, The Kills, The Rapture, Yeah Yeah Yeahs či Interpol. Vzhledem ke skutečnosti, že všichni tito nastupující umělci získali nejen respekt, ale rovněž popularitu, začali představovat plakátový model hodný kopírování. První deska Franz Ferdinand pak mohla být interpretována coby reflexe tohoto jevu.


Jejich tvorba tehdy byla spojena s nálepkou post-punku, tedy hudebního stylu, který je ve většině případů již z podstaty temný, depresivní, intelektuální, sebedestruktivní. Přestože byli Franz Ferdinand s jeho estetikou přímo spojení, jejich písničky byly veselé, zpěvné, taneční; pozitivní nálada, již obsahovaly, byla silně nakažlivá. Tvrdit, že hráli post-punkovou parodii, by k nim ale nebylo dostatečně citlivé. Skotská kapela spíše dokázala v tmavých post-punkových strukturách objevit světlé barvy. Nejednalo se o novou definici, spíše oživení v minulosti opomíjeného potenciálu.

 

Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.

Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.

Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.


autor / Benjamin Slavík VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Chci pomoci konkrétním lidem bez domova a v nouzi

Podívejte se profily našich nejlepších prodejců, kterým nechybí zodpovědnost a poctivost, ale chybí jim zázemí, oblečení, obuv nebo nějaká speciální pomůcka, aby se mohli cítit spokojeně a žilo se jim lépe. Našim prodejcům můžete přispět na jejich konkrétní potřeby nebo přání.
Chcete se o jejich osudu dozvědět víc? Děkujeme všem dárcům.

Nejčtenější články autora

Julian Casablancas a The Voidz - Esej o tom, jak si zachránit život / Benjamin Slavík > NP č.521 > Kultura Třetí album Virtue kapely The Voidz představuje jednu z nejzajímavějších desek letošního roku. To na jedné straně reprezentuje schopnost experimentovat s různými hudebními vlivy, ale na druhé se zároveň může stát symbolem toho, jak známý hudebník bojuje s vlastní minulostí. Toho, že se od ní nutně nemusí odříznout, pokud chce jít s čistým a svobodným výhledem dál. číst dále Seriál The End of  the F****ng World: Od cynismu k citu / Benjamin Slavík > NP č.519 > Kultura Jedním z nejzajímavějších seriálů poslední doby je dílo The End of the F****ng World. Nechte se tvůrci vlákat do pasti, ve které se vám bude náramně líbit. číst dále Nová šance pro kapelu Gang Gang Dance aneb chill letošního léta / Benjamin Slavík > NP č.522 > Kultura Co budou letos v létě poslouchat hipsteři, když se se sluchátky na uších vydají do přírody? Co se stane nejlepším chillem stejného období? Nepřišla právě nyní doba, kdy by se každý měl povinně zamilovat do americké kapely Gang Gang Dance? číst dále Je Klusákův Daliborek ještě dokument? A nebo není? A není to vlastně úplně jedno? / Benjamin Slavík > NP č.501 > Kultura Benjamin Slavík a jeho úvaha o nepotřebnosti jistot a koncepcí slibujících jasné řešení. Jsou metody práce Víta Klusáka legitimním filmařským postupem? A co výsledek říká o Klusákovi, o jeho Daliborkovi a také o nás, divácích? číst dále
celý archiv