Architekta Jaroslava Fragnera (1898–1967) si dnes lidé spojují především s poválečnými rekonstrukcemi a dostavbami Betlémské kaple a Karolina, za první republiky ale podle Fragnerových návrhů vyrostlo také několik průmyslových areálů. Slabost pro industriální architekturu po něm zdědil syn Benjamin, který je od roku 2002 ředitelem Výzkumného centra průmyslového dědictví na ČVUT. S kým jiným probrat, jak (a zda vůbec) se mění vztah Čechů ke starým fabrikám i dalším drobnějším industriálním stavbám?
Hodnota industriální minulosti
Stihli už si majitelé uvědomit jejich potenciál, anebo bestie stále vítězí tak jako za socialismu a raného kapitalismu? Jsou příběhy part nadšenců, které zachraňují staré vápenky, pily, nádražní budovy nebo trafostanice pouze plivnutím do moře? Charakterizuje dnešní Česko příběh vzorně zrekonstruovaného lobečského pivovaru, nebo spíše kolejiště nádraží v Praze-Bubnech, které nechal developer preventivně „odblešit“ od všeho, co sice tvořilo unikátní genius loci, ale zároveň mu komplikovalo budoucí výstavbu? „Mně se tohle hrozně těžko hodnotí. Při své práci se bohužel většinou setkávám s negativními příklady, neustále musím někoho přesvědčovat o hodnotě industriálních staveb, a to potom člověku situace možná připadá černější, než ve skutečnosti je,“ přemýšlí Benjamin Fragner. „Co se ale určitě zlepšilo, je informovanost a zájem veřejnosti. Dokonce bych řekl, že je to dnes určitá módní vlna, zaplať pánbů za ni,“ dodává. Stačí se rozhlédnout po jeho kanceláři na Fakultě architektury a letmo spočítat hřbety v posledních letech vydaných knih o industriální architektuře. Vedle řady průvodců a studií z produkce Výzkumného centra přibývají další knížky odborných institucí i mnoha amatérských nadšenců.
Nenápadný kolorit krajiny
Bez široké základny lidí, kteří starým fabrikám propadli, o víkendech je objíždějí s rodinami, lezou na komíny a pátrají po starých fotkách a plánech v archivech i na internetu, by byla výrazně řidší i on-line mapa Industriální topografie, již Výzkumné centrum vytvořilo. „Je to tak, spolupracujeme s velkým množstvím externistů, u kterých se zájem o konkrétní téma pohybuje až na hraně osobní posedlosti,“ směje se Fragner. Například příspěvky z oblasti pivovarnictví garantují spolumajitelé Černokosteleckého pivováru, komíny zase sleduje Fragnerův kolega z ČVUT Martin Vonka, který už na vysoké propadl komínolezení (rozhovor s ním si můžete přečíst na straně 18-19). Sám Benjamin Fragner není výjimkou, už od osmdesátých let se toulá po českém venkově a mapuje nejrůznější drobné industriální objekty, třeba nejstarší trafostanice. „Je to zajímavý fenomén, na kterém si uvědomíte, jak silně tyhle drobné stavby dotvářejí kolorit naší krajiny svou typologickou opakovaností, tím, jak jsou všudypřítomné,“ říká Fragner.
Právě bezejmenné stavby jako Fragnerovy elektrické „kapličky“, menší drážní budovy, obecní vodárny a vodárenské věže, cihelny za vesnicí i lokální pivovary, skladištní budovy, opravárenské provozy, rozpadlé vápenky nebo benzinové pumpy jsou v dnešní době těmi nejvíce ohroženými. Hold jim vzdává poslední knižní počin Výzkumného centra s poněkud krkolomným názvem Přehlížené drobné zapomenuté industriální stopy v krajině a sídlech. „Při práci na mapě a s ní spojené databázi, když jsme projížděli český a moravský venkov, jsme si uvědomili, kolik vedle velkých továren v bývalých průmyslových centrech v Praze, na Liberecku, v Ostravě, o kterých se mluví i píše v tisku, existuje přehlížených objektů lokálního významu, které mohou být také ohroženy. Cítili jsme to jako určitý dluh.“
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
