Píšete knihu Tanec se židlemi, která je plná hospodských historek. Jak jste je všechny posbíral?
Vystudoval jsem průmyslovku, jsem strojař. Původně jsem pracoval jako garážmistr v PSVS (Pražské silniční a vodohospodářské stavby, pozn. red.) Středokluky, kde se vyráběly živičné směsi. V jednu dobu hrozilo, že mě zavřou kvůli způsobu, jakým jsem objednával náhradní díly, tak jsem radši dal výpověď. Manželka mě tehdy hecovala, že bych mohl dělat pingla, ale že bych to určitě nedokázal. Tak jsem to nevydržel a šel jsem. Nakonec jsem po hospodách a restauracích pracoval až do roku 1990.
Máte rodinu?
Ženatý jsem byl od roku 1978 do roku 1987, máme syna Martina, který se našel jako rozhlasový moderátor a dj, vystřídal rádia jako Rádio City, Rádio Kiss, Rádio Beat...teď pracuje ve Vídni v Rádiu Max.
V restauraci Kyjev jsem hlásil:
kabáty a samopaly si odložte v šatně.
Hospody a restaurace patřily v té době státu. Připomeňte mladším čtenářům, co se skrývalo za zkratkou RaJ.
Národní podnik Restaurace a jídelny provozoval většinu restaurací, bufetů, jídelen a hospod v ČSSR. Musely se dodržovat závazné kuchařské normy, kterými se pak každý podnik řídil. Obsahovaly přesné postupy pro přípravy všech jídel, která se dala dělat. Když si nějaký kuchař nebo vedoucí vymyslel vlastní jídlo, muselo být nejdříve složitě schváleno na ústředí RaJ, než je mohl podávat. Účelem norem bylo, aby byla ve všech koutech republiky zajištěna strava stejné kvality. Výsledkem ale byla velká různorodost. V různých místech uměli kuchaři různě vařit, a někteří i různě šidili. Já jsem sedm let pracoval v hotelu Tatran na Václaváku, který se dneska jmenuje Juliš. Tam dělal ředitele starý pán, který se vypracoval z pikolíka a dohlédl na to, že se všechno dělalo poctivě. Pod ním se pracovalo bezvadně. Uvědomil jsem si tam třeba, že číšnictví má hodně blízko k herectví. Někdy je dobré ukázat hostům nějakou šou. V Tatranu jsem porcoval maso na stole před hosty, na place jsem také připravoval třeba saláty. Ostatní pikolíci na mě koukali jako na blázna, ale když viděli, jak se to hostům líbí a jak to oceňují na spropitném, dělali to za chvíli všichni taky tak.
Šlo si jen tak otevřít hospodu?
Tak to nešlo. O otevření nové hospody rozhodoval někdo z národního podniku Restaurace a jídelny. Na starosti to dostal místní RaJ spadající pod daný Národní výbor. A vedení RaJe také určilo, kdo bude v nové hospodě dělat vedoucího. Obvykle šlo o někoho, kdo měl dobré známosti.
Restauraci Riga se říkalo „za prdelí“,
protože byla přímo za sochou Lenina.
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
