Kolikrát za zimu si bruslař v Česku užije nejhladší čistý led zvaný černý?
Jsou zimy, kdy se ho nedočkáte vůbec. Když se na něm u nás svezete dvakrát za sezonu, je to skvělé.
Sjíždějí se na bruslích také řeky?
Ano, ale jen pokud je mimořádně dobrá zima. Vloni jsem byl například na Labi, které poměrně dobře zamrzá od doby, co se po řece přestalo vozit uhlí do elektrárny v Chvaleticích. Zrovna Labe je ale trochu zákeřné, protože se na něm často vyskytuje led podemletý teplou vodou. Dlouho jsem netušil, proč tomu tak je, až později jsem se dozvěděl, že teplou vodu do Labe vypouštějí elektrárny. I silný led tak může být místy jako ementál. Z menších řek jsou na bruslení vděčné Berounka nebo Ohře.
Ledem se zabýváte také vědecky.
Ano, ale není to úplně na vědecké úrovni, k tomu teprve spěju, zatím jsem na úrovní fascinovaného pozorovatele. Zamrzání, rozmrzání a to, co je mezi tím, vůbec není jednoduché, voda je svými vlastnostmi strašně složitá sloučenina, ledových desek jsou stovky variant. Na starých holandských obrazech je sice led malovaný jako jednolitá plocha, ale já ho tak nevidím. Struktury jsou často úplně šokující svou velikostí, tvarem a texturou.
Před osmi lety vám vyšla kniha Ledové Čechy, jakýsi první český atlas ledů. Jak to bylo s odborným názvoslovím, existovalo vůbec, nebo jste ho musel vytvářet po vzoru obrozenců?
Myslíte „ledové koláče“ nebo „temné hvězdy“? Ne, žádné termíny neexistovaly, a tak jsem je musel vymyslet.
Nikdo před vámi se sledování těchto jevů nevěnoval?
U nás zkoumal zamrzání řek bývalý ředitel Výzkumného ústavu vodohospodářského v Podbabě Václav Matoušek, toho ale spíš zajímaly nebezpečné jevy, jako například kupení ledu způsobující povodně. Já sleduji, jak krásné ledové desky rostou a rozpadají se, co vytváří jejich jedinečnou texturu nebo jak jejich podobu ovlivňuje počasí. Je to někdy podobné jako zjišťovat stáří stromů podle letokruhů.
Vraťme se k bruslení. Vydáváte se i na chráněná území, řešíte nějaká povolení ke vstupu?
To je zajímavá otázka… My dobrý led – v případě, že je na něj navíc bezproblémový přístup ze břehu – pokládáme za území, kam se může. Je to úplně bezdotykový pohyb v krajině, takže jsme bruslili třeba i v rezervaci Swamp u Máchova jezera. Mezi ostrůvky s borovičkami to připomínalo obrázky ze Skandinávie. Samozřejmě na podobná místa neženeme davy, naše komunita zas není tak obrovská.
Jak vy osobně prověřujete tloušťku ledu?
Nosím starou duralovou lyžařskou hůlku, a ta má od talíře ke konci bodce přesně 10 centimetrů, což je taková hranice neprorazitelného ledu. Pokud hůlkou prvním úderem led prorazíte naskrz, tak je to podezřelé. Neznamená to, že musíte hned zpátky domů, ale měli byste udělat další sondu. Jsou bruslaři, kteří už tloušťku 3,5 centimetrů považují za hodnou pokusu, ale mě už tohle riskování nebaví. Pět centimetrů, to je moje hranice, ale musí to být hezký zdravý led. Třeba při jarním tání není ani patnáct dost.
A další pomůcky?
Alespoň jeden člen skupiny by měl mít házecí šňůru, každý pak záchranné bodce, kterými se v případě proboření vytáhne z díry. Je ale důležité být opatrný.
Vy už jste se v ledové vodě ocitl?
Ano, dvakrát. Podruhé to bylo na Bedřichově v rybníku, ale tam jsem s tím víceméně počítal, měl jsem už vybalené věci na převlečení. Ale jednou na Ohři – to už je hodně dávno – bylo velké štěstí, že jsem se z té vody rychle dostal.
Jak v tu chvíli reaguje tělo a jak hlava?
Člověk přepne na vyšší rychlostní stupeň. Celé jsem to vnímal racionálně, jakoby zpomaleně. Prvních dvacet třicet vteřin se úlek nedostaví, jste plný energie a racionality, ale neumím si to představit po pěti minutách.
