Láska k moderní architektuře se může zrodit různě, třeba Pavel Hrubý ji obdivoval už od dětství. „Byla to taková ta klučičí fascinace sci-fi, ty budovy pro mě byly jako kosmické lodě," vypráví dnes třiatřicetiletý fotograf. Jeho o pět let mladší kolegyně Pavlína Krásná si cestu k betonovým kancelářským budovám, samoobsluhám a kulturákům našla až kolem dvaceti. Do té doby jí bruselský styl, brutalismus ani postmoderna nic neříkaly, například karlovarský Thermal ji vyloženě dráždil. „Jednou jsem ale byla na vycházce v DBK na Budějovické a tam mi došlo, jak je ta stavba zajímavá. Potřebovala jsem si tu cestu prostě najít," přemýšlí absolventka ČVUT Krásná.
Jak zapojit veřejnost
Na stránkách projektu najdou lidé mapu, která je průběžně doplňována. Mimo jiné i na základě tipů od jejích uživatelů. „Dostaneme tip na zajímavou stavbu, to je první fáze. V té druhé se pak o ní snažíme zjistit co nejvíce informací – dohledat autora a ideálně se na místo také podívat a budovu nafotografovat," popisuje Krásná. Zatím mají jen asi tři desítky staveb na stránkách delší medailonek. „Na tomhle bychom chtěli zapracovat, aby to nebyla jen mapa, ale aby se u nás člověk dočetl co nejvíce informací." Časem by se mapa měla proměnit v plnohodnotnou aplikaci. O české architektuře mezi lety 48 a 89 Pavel Hrubý s Pavlínou Krásnou rovněž plánují vydat knihu, zatím sondují terén alespoň brožurou Brutální Praha a pořádáním vycházek pro veřejnost. Co svou srdeční záležitost touto cestou dostat také do škol? „Uvažovali jsme o tom, ale tahle součást projektu nám zatím trochu usnula. Přitom by to bylo skvělé, architektura se na školách učí strašně
málo, a když už, tak se končí někde u funkcionalismu," přemýšlí Krásná.
Jídlo střídá veřejný prostor
Doba je podobným projektům nakloněna. „Můj kamarád říká, že teď končí období, kdy se lidé zabývali jídlem, a na řadě je architektura. Víc se řeší veřejný prostor nebo design," všímá si Krásná. Navíc dnešní mladá generace už budovy, které vyrostly za minulého režimu, nekádruje. Otázkou není, v jaké době stavby vznikly, ale zda jsou pod nimi podepsáni kvalitní autoři. Koncem loňského roku vyšla ve vydavatelství Big Boss kniha o výdechových komínech pražského metra, bouřlivě se diskutuje o plánech na zbourání Transgasu nebo bývalé mazutové výtopny na sídlišti Invalidovna, nové a nové normalizační sochy objevuje projekt Vetřelci a volavky.
Na stránkách a489.cz samozřejmě neskončí každá budova postavená za socialismu. „To by nám pak někdo mohl poslat třeba tip na svůj panelák," směje se Hrubý. „Bereme to podle citu. Snažíme se sice pracovat také s objektivními kritérii, ale náš projekt stále prezentujeme jako osobní výběr, aby nás nemohl někdo z odborné veřejnosti napadnout." Většinou se oba spoluautoři shodnou, mají napozorovány stovky kvalitních staveb, a tak jsou dnes odchylky v jejich vkusu minimální. „Jen jednou jsme se neshodli. Byl to myslím Hotel Opatov nebo jiná podobná stavba, u které jsem vyloženě musel říct, že tohle ne," říká Hrubý.
Brutalistní krásy i mimo Prahu
Fakt, že pozorný chodec narazí na kvalitní moderní architekturu v hlavním městě, nepřekvapí. Hrubý s Krásnou ale hledají, a taky nacházejí, i v ostatních regionech. „Často to bývá náhoda. Vraceli jsme se například s kamarádkou autem ze Slovenska, z festivalu Pohoda, a zastavili se na jídlo v Uherském Brodě na náměstí. Tam jsme objevili úplně skvostný kulturák," vypráví Hrubý. Ukázalo se, že ředitel kulturního domu je stejný nadšenec jako oni. Podobných fandů je prý v menších městech víc. „Třeba v Doksech, ředitel kina Máj od architekta Hubáčka, to je úplný nadšenec. Setkal se s námi a hned psal, ať přijedeme znovu, že nám i něco upeče." Najdou se ale i opačné extrémy. „Jednou jsem takhle volala do jedné vesnice, kde mají nádhernou brutalistní stavbičku smuteční obřadní síně. Paní na druhém konci se ale divila a ujišťovala se, jestli jsem se nespletla," vzpomíná pobaveně Krásná. „Tam u nich sice obřadní síň mají, ale jen hnusnou, komunistickou."
