Už když nedávno Nový Prostor připravoval číslo s tématem metra, bylo jasné, že je tento podzemní systém pro mnohé víc než komunikací. Autor právě vydané obsáhlé knihy o vzduchotechnice metra, a zejména jejích architektonických vyústěních Nádech výdech (vydává Big Boss) to v úvodu podává velmi emotivně:
„Nádech tajemství, které magická Praha možná ztratila v uličkách Řásnovky, zůstal trochu zakonzervovaný v jejím podzemí. Ano, je možná vlhké, studené a tmavé, ale tajemství má v sobě geneticky zakódované, zděděné po pražském rabínovi, katu Mydlářovi, Plivníkovi či Kokešovi, potloukajícímu se pražskými stokami.
V podzemí plném tajných krytů, bunkrů a skrytých nemocnic, kolektorů a stanic metra. Tam, kde nese tu zvláštní všeobjímající nasládlou vůni tunelů vycházejících z míst dávno zaniklých paláců a pohřebišť, starobylých artefaktů ztracených v podzemních vodách a bahně."
Text knihy ale rychle pozbývá této vzletnosti a drží se množství technických údajů, které autor načerpal ze zdrojů Dopravního podniku a z rozhovorů s architekty. Metro skutečně dýchá – vzduchotechnika nasává vzduch z povrchu, fouká jej do tunelů a naopak z nich vysává vzduch „použitý". V zimě se vzduch přihřívá, v létě ochlazuje. Jiné vytápění prostory metra nemají.
Pražské metro mělo mít unikátní výdech ve tvaru kosmonauta.
Architekt se vzepřel a byl realizován jen strohý komín.
Hlavních výdechů je devadesát šest. Je fascinující, kolik různých tvarů mají. Od komínů přes obyčejné mříže na úrovni země (vděčné to noclehárny lidí bez domova) až po podivné kvádry (u stanice Dejvická) či varhanní píšťaly (na Radlické).
Nechybělo mnoho a měli bychom unikát – výdech ve tvaru kosmonauta. Měl vzniknout podle politického zadání na stanici dříve zvané Kosmonautů, ale architekt Jan Abt se tomu vzepřel s argumentem, že přece odněkud ze zadku kosmonauta „nemohou funět smrady". Nakonec byl realizován stroze technicistní komín a sousoší kosmonautů v jeho blízkosti.
Samo pražské metro nemá dosud překvapivě samostatného knižního průvodce. Proto se i díky mapování výdechů dozvídáme celou řadu zajímavých detailů o metru samotném. Zvláštní zápach, který je někdy cítit ve stanici Můstek na trase A, je například vysvětlován tím, že bylo třeba při stavbě stanice zpevňovat písečné vrstvy trubkami se zmrazeným čpavkem a ten zřejmě postupem času v malé míře unikl do horniny.
Většina výdechů jsou popravdě řečeno dost nevzhledné betonové kostky završené ocelovými lamelami. O to větším překvapením je, že Jan Charvát o mnoha z nich dokáže psát živě a s vervou. A o to více potěší výdechy, které jsou nějakým způsobem monumentální a nekompromisní, jako třeba ten u Pražského povstání, který navrhl Václav Hilský, spoluautor vedle stojící budovy bývalého Centrotexu.
