Leoš z metra Pankrác
Pro mě jsou moje dluhy a exekuce to nejtěžší, co mě teď v životě potkává. A nejtěžší je to proto, že je to neřešitelný. Měl jsem firmu, dvacet zaměstnanců a zničeho nic těžká nemoc a tři čtvrtě roku v nemocnici v bezvědomí. Když mě po roce pustili, barák byl prodanej a firma de facto rozkradená. Všichni mysleli, že natáhnu brka, tak se napakovali a zmizeli. Na mý jméno zbyly jenom dluhy. A nejhorší je, že ty dluhy by nebyly až tak vysoký, ale narostlo to díky úrokům. Kdybych je měl dneska všechny zaplatit, tak bych potřeboval nejmíň tři životy. Pro mě by oddlužení na základě nějakýho rozumnýho zákona znamenalo začít žít zase normálně, vystrčit hlavu z tý šedý zóny, do který jsem teď zahnanej a v níž pro tenhle systém vlastně neexistuju. Ještě nejsem tak starej, abych na všechno rezignoval, ještě by to pro mě mělo smysl.
Petr z Vltavské
Mně se z mých dluhů a exekucí normálně vyvinuly deprese, ze kterých se musím léčit. Ta patová situace člověka úplně ničí. Moje vyhlídka je taková, že budu muset pracovat až do smrti, a kdybych náhodou na nějakou práci kromě Novýho Prostoru narazil, tak jedině na černo, potají, a ještě se budu strachovat, jestli mi ten zaměstnavatel ty peníze vůbec dá, když to bude bez smlouvy. Když bych se dneska chtěl oficiálně oddlužit a dostal nějakej splátkovej kalendář, tak ti ale po dobu toho splácení berou skoro všechny peníze, který vyděláš, to přece nemůže nikdo vydržet, to radši ty lidi budou dělat na černo, to je naprosto demotivující. A že do toho musím živit rodinu, že mám děti, který se snažím vychovávat pro tuhle společnost, to nikoho nezajímá. Já mám těch exekucí čtrnáct a nemůžu dětem koupit ani psací stůl, protože mi ho hned vezmou. Asi se odstěhuju na Slovensko...
Slavko z Národní třídy
Jestli bych chtěl oddlužit? Samozřejmě že chtěl! K dnešnímu dni se moje dluhy vyšplhaly na milion a půl, protože mi vznikly ještě před novelizací zákona o exekutorských službách z roku 2010, kde ty jejich odměny už se nesmí raketově násobit. Já měl z původního dluhu 12 tisíc korun přesně do roka 98 tisíc. Náklady na soudní řízení přitom byly jenom kolem šesti tisíc, zbytek byla odměna exekutorům. Náš současnej oddlužovací systém je dost nefunkční. Odpustěj ti sice 70 % toho dluhu, ale zbývajících 30 % musíš splatit do pěti let. U mě by to byla měsíční splátka 8333 korun při mém invalidním důchodu, který činí 8600. Vůbec se tam nebere v potaz nějaká osobní situace. A pokud ten oddlužovací soud jednou stanoví konkrétní částku, není proti tomu odvolání. To bych byl úplnej blázen, kdybych se do něčeho takovýho pustil. Okamžitě bych byl zpátky na ulici.
V čem je hlavní problém současné legislativy v Česku?
Myslím si, že zákonodárce předpokládal, že institut oddlužení není pro všechny. Podle mě je ale lidí, kteří z různých důvodů nedosáhnou na to, aby mohli do procesu oddlužení vstoupit, stále příliš mnoho a podmínky by se mohly ještě zmírnit. Z vlastní praxe vidím, že asi pěti procentům lidí, kteří k nám kvůli oddlužení přijdou, nemůžeme pomoci. Ti lidé nevědí kudy kam a jsou smíření s tím, že balvan dluhů a exekucí před sebou budou valit do konce života. Další nešťastnou věcí bylo, že nyní mohou návrh na oddlužení a insolvenční návrh podávat pouze akreditované osoby a nebo osoby, které mají právní vzdělání – jinými slovy advokáti, exekutoři, insolvenční správci a notáři, tedy osoby, které na tom podle nás nebudou mít zájem. Na druhou stranu je dobře, že už to nedělají komerční subjekty za peníze a za podmínek, které toho dlužníka uvrhávaly stále dál.
Chceme, aby lidé platili své dluhy, ale místo toho je vrháme do chudoby.
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
