Byla dřív tvoje ambice psát a teprve potom do toho přišly tvoje autistické děti, nebo až ty děti vzbudily tu ambici psát?
Přesně si pamatuju ten den, kdy jsem se rozhodl psát ten blog. Byli jsme zrovna s dětma na procházce. Den předtím jsem si napsal asi tři odstavce textu a zjistil, že mi to dělá dobře, bylo to, jako bych se někomu svěřil, a ulevilo se mi. Zpočátku jsem měl trému, byl jsem nervózní a potřeboval jsem, aby si toho nikdo vlastně ani moc nevšímal. Proto jsem taky ty první blogy publikoval v sobotu o půlnoci, aby to četlo co nejmíň lidí.
V tom je dost velikej rozpor, zveřejnit něco ve chvíli, kdy se vlastně skoro nikdo nedívá... (smích)
Později jsem zjistil, že to celý asi může být docela fajn, a rezignoval jsem na nějaký pocity, jak moc se mi to povedlo nebo nepovedlo. A dneska už jsem si jistý, že jsou lidi, které to oslovilo, zajímají se o to víc a výsledkem může být i rozhovor, který tady teď vedeme...
Lidskost autistů způsobuje, že se v práci někdy smějeme a někdy zase brečíme.
Přesně tak bych to chtěl zachytit do svých textů.
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
