Roxana na cestách
Prodejkyně NP Roxana je z Rumunska, pravidelně s manželem jezdí do Česka za prací. O prázdninách u sebe mají také svoji osmiletou dceru Kontesu, která s nimi bydlí na ubytovně. Na konci září ale musí malou odvézt zpátky do Rumunska, kde chodí do školy. „Tam se o ni stará moje máma. Já s manželem zůstáváme tady, vyděláváme peníze a posíláme je domů, protože v Rumunsku je to s prací moc špatný," říká Roxana a mě zajímá, jak tohle odloučení snáší. „Špatně," vyhrkne bez váhání, „předám ji mámě a musím rychle pryč, protože ona brečí a my s manželem pak zase brečíme tady bez ní... Tohle je hrozný asi pro každou mámu, ale co máme dělat?"
Koncem září musíme malou odvést do rumunska.
ona brečí tam a my zase tady...
Roxana by si přála mít v Rumunsku vlastní bydlení, pak by s malou mohla zůstat doma a manžel by vyrážel za prací sám. Rozhodli se, že budou pracovat oba, aby na vlastní byt nebo pozemek, kde by svépomocí postavili dům, našetřili rychleji. „V červnu jsem objevila Nový Prostor a moc se mi ta práce líbí. Když teď máme malou u sebe, řídím si tu pracovní dobu sama a to je moc dobrý. Sice mi některý lidi nadávaj, že jsem mladá, proč nejdu do normální práce... Já k prodeji NP ještě několikrát týdně chodím uklízet ke starým lidem nebo po malířích pokojů. Děláme, co můžeme. Všechno, co vydělám já prodejem Novýho Prostoru, máme na ubytování a na jídlo a všechno, co vydělá manžel, posíláme domů a na spoření."
Alena uprchlice
Alena má tři děti. Nejstaršímu synovi Tomášovi je jednadvacet, prostřední Klárce je osmnáct a nejmladší Janičce dvanáct. Klárka ještě částečně žije v dětském domově, dokud nedostuduje střední školu, a Janička žije v pěstounské péči u vzdálených příbuzných.
Koncem roku 2011 musela Alena s oběma dcerami utéct od svého muže. „Dodneška si vyčítám, že jsem to neudělala mnohem dřív, protože to soužití obě holky dost poznamenalo," vypráví Alena o divokém období, kdy se jí rodina rozpadla doslova pod rukama. „Muž byl celoživotní epileptik a postupem času se mu přidávala i schizofrenie. Ty poslední roky před naším odchodem byly vyčerpávající. Od rána do večera mě před dětmi ponižoval. Lékařsky potvrdit se tu schizofrenii podařilo bohužel až po našem odchodu." Syn Tomáš s matkou odmítl odejít a zůstal bydlet s otcem. Alena se s dcerami dostala do azylového domu, kde je po čtyřech měsících její manžel našel a napadl. „Znovu jsme se sebraly a šly do Prahy do chráněného azylového domu s utajovanou adresou. Dostaly jsme smlouvu na půl roku. Byly jsme tam sice v bezpečí, ale bylo to spíš jako vězení. Všechno pod mřížema, všechno pod kamerama, dovnitř se šlo přes troje uzavřený vrata na dálkový ovládání, děti ani já jsme nikam nesměli jít samotný," popisuje Alena jejich tehdejší domov. Na konci půlroční lhůty už do tak tíživé situace přibyla další komplikace. Alena dostala silný atak leukémie a skončila v nemocnici. „Pokusila jsem se ještě z nemocnice přes vzdáleného bratrance sehnat nějaké bydlení. Našla jsem chatičku, upravenou jako dvougarsonka, byla tam teplá voda, záchod, dvě místnosti a kuchyň, ale protože to nebylo úředně určené k bydlení, sociálce se to nelíbilo a poslali obě holky do dětského domova." Alena se zhroutila, k chronické leukémii se přidala cukrovka a v nemocnici strávila více než půl roku. „Nakonec jsem se z toho vyhrabala, ale protože jsem po tu dobu za holkama nejezdila, byla jsem zbavena rodičovských práv. Ona se o tohle rozhodnutí dost přičinila i moje matka, ale to je na delší vyprávění, to bysme tady seděli týden," odkrývá Alena další vrstvu svého příběhu.
Po čtyřech měsících na azylovém domě nás s dcerami můj muž našel a napadl nás.
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
