NP č.497 > Téma číslaTěžké snění nevidomýchLibor Hruška

Jak se nevidomí rozhodují, že je čas jít spát? A jak poznají, že je už ráno? A když spí, o čem se jim zdá? Spánkové deprivace u části nevidomých vedou k tomu, že ti pak končí v ordinacích neurologů. Zeptali jsme se dvou nevidomých, jak se s nepříliš známým fenoménem, který provází život slepců, srovnávají.

„Nepředstavuj si tu vaši černou tmu. Spíš je to takové jiskření se shluky černých teček, možná trochu dorůžova," snaží se mi nevidomý masér Ivo Budil popsat svět, který ho obklopuje už skoro třicet let. Padesátník Budil měl v devíti letech úraz oka, úplně nevidomý je od dvaadvaceti. Stejně jako většina zrakově postižených má i on problémy se spánkem, někdo končí v péči neurologů, jiní – jako třeba Budil – tomu nechávají volný průběh. „Střídá se mi to v cyklech v průběhu roku. Nejdřív je tu období, kdy se mi chce pořád spát, brzo usínám a brzo se budím, pak se mi to zase rozjede a je to úplně obráceně, nemá to žádnou logiku, nesouvisí to s ročními obdobími. Ale nepanikařím, za ta léta už jsem vypozoroval, že se to vždycky zase srovná. Zrovna teď jsem ve fázi, kdy je to v normálu." Budilův problém patří mezi poruchy cirkadiálního rytmu (jeden z biorytmů), neboli chronobiologické spánkové poruchy. U nevidomých předbíhající se vnitřní hodiny nepřekvapí – nedokážou odlišit světlo od tmy, stále častěji se ale poruchy objevují také u lidí se zdravým zrakem, člověk totiž přestal ctít přirozené rozdělení času na den a noc a jeho tělo mu to vrací.

Občas se probudím uprostřed noci. to pak vůbec nevíš, kolik je. tma, a ty si říkáš: je teprve noc, nebo už je venku světlo?

Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.

Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.

Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.


autor / Libor Hruška VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Chci pomoci konkrétním lidem bez domova a v nouzi

Podívejte se profily našich nejlepších prodejců, kterým nechybí zodpovědnost a poctivost, ale chybí jim zázemí, oblečení, obuv nebo nějaká speciální pomůcka, aby se mohli cítit spokojeně a žilo se jim lépe. Našim prodejcům můžete přispět na jejich konkrétní potřeby nebo přání.
Chcete se o jejich osudu dozvědět víc? Děkujeme všem dárcům.

Nejčtenější články autora

Ultimátní ghetto / Libor Hruška > NP č.491 > Téma čísla Ještě koncem raného novověku mrtví běžně sdíleli prostor se živými – bezprostředně po smrti byla těla vystavována v domech a i ve městech se pohřbívalo kolem kostelů nebo přímo v nich. číst dále „Vůbec neradíme příchozímu do Prahy, aby s sebou psa bral.“ / Libor Hruška > NP č.527 > Téma čísla První pejskaři to ve městech neměli jednoduché. Platilo to hlavně pro chovatele takzvaných psů luxusních, jejichž chov nepřinášel žádný hospodářský užitek. Jak se Praha před půl druhým stoletím rozhodla regulovat jejich počty a kde udělali autoři filmového Švejka chybu. číst dále Splněný sen archeologa? / Libor Hruška > NP č.498 > Téma čísla Zdeněk Dragoun a Michal Tryml měli to štěstí, že se na začátku kariéry v 70. letech dostali k vykopávkám spojeným s výstavbou pražského metra. Splněný sen archeologa? Jen pokud by na práci bylo více času. Stavba metra se nesmí zpozdit, zněl stranický úkol, a tak si archeologové museli vybírat, co zachránit. číst dále Zvířata bez domova / Jak to vidí prodejce / Libor Hruška > NP č.494 > Život prodejce Osmiměsíční Blondie a dvouletá Elsa dělají společnost Vladimírovi v obytné buňce, kterou má pronajatou od radnice Prahy 9. „Mám se o koho starat, komu se svěřit a mám pocit, že nejsem sám. To je jedna věc, zároveň mě ale taky má kdo chránit, nemusím shánět paralyzér, nůž nebo jinou zbraň. Když lidi uvidí velkého psa, dostanou strach. Mnoho lidí z řad bezdomovců bylo zabitejch a já si myslím, že kdyby měli pejska, tak by bylo těch životů zmařenejch mnohem míň. Pes na nebezpečí opravdu dokáže dobře upozornit,“ říká Vladimír, ale dodává, že pes musí být dobře vycvičený a živený. číst dále
celý archiv