Hranice mezi „já" a „ty", mezi „moje" a „tvoje", mezi „mám" a „chci mít", to je úhelný kámen velké části našich vědomých a ještě větší části našich nevědomých pnutí. Den co den. Chci tuhle práci. Chci tuhle ženu. Chci tohohle muže. Chtěl bych být tady, chtěl bych zažít to a to. Chtěl bych si přivlastnit jedinečnost a výlučnost v tolika směrech. Chtěl bych po sobě zanechat takovou a takovou stopu. Nejlépe na věky. Nebo aspoň dalším generacím. Zde zasadím strom. Zde zplodím potomka. Když se to pak přenese z každodennosti do rámce velkých lidských dějin, jsou to vždycky ti, kteří mají v sobě silnějšího kolonizátora, kdo určují osudy těch ostatních. Národy se dávají na pochod, civilizace se prolínají jedna do druhé, jedni se rozpínají na úkor druhých, aby až přijde jejich čas, zůstali pod nánosem dějů a stali se obětí kolonizace zase někoho dalšího.
Na následujících stránkách vás čeká série fejetonů a rozhovorů o tom, jaké různé podoby na sebe procesy kolonizace berou. Botanik Albert Šturma nám vyprávěl o neuvěřitelných detailech každodenního souboje města a jeho infrastruktury s přírodou, která nakonec oproti často necitlivým civilizačním výdobytkům není ani zdaleka tak v defenzívě, jak by se mohlo zdát. Historik a spisovatel Pavel Kosatík se zase zamýšlí nad skoro sto let starou českou chimérou o zámořské kolonii. Jací by byli naši předci správci nových držav? A jak by se změnila česká nátura, kdybychom své středoevropanské češství Masarykovy první republiky přenesli do světa malého národa u samého rovníku? A spisovatel Darek Šmíd se pouští do série úvah, které na první pohled s kolonizací až tak nesouvisejí. Ať už je to vasektomie, basketbal, nebo smrt Bin Ládina. Uvidíte, že motivy a stopy kolonizace jakožto jednoho z nejzásadnějších projevů lidské existence se dají vystopovat v přírodě, v politice, v partnerských vztazích i na Marsu. Lidská touha po extenzi je přirozená a věčná.
Nejde o to, potlačit v sobě kolonizátora. Jde jen o to, nechovat se při tom našem věčném puzení k hledání sama sebe znovu a jinak, víc a jinde tak, abychom po sobě paradoxně nenechali jen pusté nic.
