Byl by to námět na bizarní detektivku – kdyby jejím výsledkem nebylo trestní stíhání několika lidí a vazební stíhání jednoho z nich, Martina Ignačáka. Ten ve vazbě strávil již sedmnáct měsíců, víc než rok přitom čekal, až se nabobtnalý spis s jeho procesem bude vůbec projednávat před soudem, kam ho teatrálně předvedla jednotka samopalníků. Soud o jeho vině či nevině bude svou délkou patrně připomínat Wagnerovu operu a žádosti o propuštění z vazby házel jeden soud za druhým do koše. Pro většinu novinářů se to rovnalo potvrzení viny.
Bude zajímavé, jak zareagují nyní: Ústavní soud rozhodnutí o vazbě zrušil a zároveň řekl, že pokud byli skutečně policejní agenti inspirátory útoku na vlak, „není možné, aby někdo byl odsouzen za čin, který spáchal proto, že k němu byl policistou podnícen, naveden, přesvědčen, donucen nebo přemluven“. Ústavní soud citoval rozhodnutí britské Sněmovny lordů v podobné kauze a prohlásil, že takové odsouzení by bylo možno považovat za „hluboce urážející pro běžný pojem spravedlnosti“. Dodal ještě, že „policisté nesmí vytvořit úmysl spáchat konkrétní trestný čin u osoby, u které původně úmysl k takovému činu nebyl“.
Co přesně se stalo v malé skupince anarchistů s dvěma nasazenými provokatéry, bude jistě ještě předmětem rozsáhlých diskusí. Nález Ústavního soudu ale nabízí naději, že konečné rozhodnutí o této podivné kauze nebude „hluboce urážející pro běžný pojem spravedlnosti“.
