Nerozuměl jsem tomu, co všichni mají na vdechování jedovatého kouře, a samozřejmě mě obtěžovalo, že jej ve společnosti kuřáků musím vdechovat taky. Dlouho jsem vnímal jako osvobozující tažení proti tomu, aby se kouření na pracovištích nebo v hospodách bralo jako něco normálního a poškození plic okolních nekuřáků jako pouhá „vedlejší škoda“. Až postupně, krok po kroku, jsem si začal všímat, že tady nejde jenom o zdraví. Z lidí, kteří našli další způsob, jak kuřáky omezit, postavit na hanbu nebo zas jednou vylíčit jako lidi, co nezvládají svou závislost, mám divný pocit. Jako by z těch řečí úplně odkapávala potřeba převahy a sklon ponižovat.
Vrchol přišel s novým nařízením, které přikazuje dávat na obal tabákových výrobků výrazné obrázky deformovaných tkání a orgánů – s pomyslným zdviženým prstem: takhle dopadnete! To si opravdu někdo myslí, že někoho odstraší? Nebo někdo prostě má takovou potřebu ponižovat lidi podobným označováním věci, kterou si vybrali – a tím i jich samotných? Proč mě někdo nutí, abych se na veřejném místě díval na tuhle odstrašující variantu pornografie?
Tak nevím. Neměl bych ze solidarity s lidmi, které takhle ponižují, přemoct nechuť a začít taky kouřit?
