Zpráva z pondělí 19. září o zatčení Olega Vorotnikova, zakladatele a čelného představitele umělecké skupiny Vojna, změnila záměr přinést čtenářům Nového Prostoru polemiku se založením Svazu sovětských umělců a s jeho Manifestem radikálního realismu, který napsali Vasil Artamonov, Alexey Klyuykov, Avděj Ter- -Oganjan, Dominik Forman a Michael Hauser. „Případ Vorotnikov“ si ale takovou změnu žádá. České soudnictví a politickou reprezentaci totiž staví do situace, kdy rozhodnou o osudu člověka, jehož případné vydání do Ruska by vedlo k procesu srovnatelnému s procesem s aktivistkami Pussy Riot.
Voina Wanted
Na podzim roku 2011 měla Vojna v Praze výstavu s výmluvným názvem Voina Wanted. Na výstavních plochách galerie Artwall pod Letenskými sady tehdy prezentovala velkoplošné plakáty s fotografiemi oběšenců a krátkými prohlášeními jako „nenapadl jsem veřejného činitele“, „nepodněcoval jsem k nenávisti“, „neurazil jsem hlavu státu“, „nebyl jsem špión“ či „nezradil jsem vlast“. Odmítala jimi nařčení, jichž se jí dostalo po sérii veřejných, politicky angažovaných protestních akcí v letech 2007 až 2010. Jakkoli ta vždy byla pro mnoho lidí nepřijatelně „přes čáru“ (kupříkladu převracení policejních vozů během akce Palácová revoluce v roce 2010), vyšetřování členů Vojny naznačovalo, že jejich potrestání je především politickým zájmem režimu represivně potlačujícího domácí opozici.
Vorotnikov s manželkou Natalií Sokolovovou, rovněž členkou skupiny, kvůli opakovaným potížím s policií a hrozbě trestu opustili zemi. Na Vorotnikova byl následně vydán mezinárodní zatykač. Jejich zadržení v Praze, kde se Vorotnikov mimo jiné zúčastnil coby řadový posluchač sjezdu zmíněného Svazu sovětských umělců, přitom ihned vyvolalo otázky, zda bude vyhoštěn do Švýcarska, kde má s rodinou požádáno o azyl, anebo bude vydán ruským úřadům.
Čert na zdi?
Ještě tu noc, kdy se objevila informace o Vorotnikovově zadržení, vznikla na sociální síti Facebook skupina za jeho propuštění. Založil ji Dominik Forman, šéfredaktor časopisu Solidarita a také malíř a člen nového uměleckého svazu. Situaci považoval za vážnou a na žádost Nového Prostoru k ní vydal krátké prohlášení. Hned následujícího dne ale redakci zpravil, že umělec již byl propuštěn. Údajným důvodem ke kontrole dokladů policií měl být malicherný přestupek, na základě kterého ovšem bylo zjištěno, že Vorotnikovovi nemají oprávnění pobývat v České republice. Forman zdůraznil, že se podle jeho názoru rozhodně nejednalo o politicky motivovaný čin, ale o běžnou proceduru. Městský soud v Praze pak ve středu 21. září rozhodl neuvalit na Vorotnikova vazbu a přijal písemné prohlášení, že umělec-aktivista neopustí Českou republiku a podrobí se vydávacímu řízení.
Přestože se tak pro něj situace prozatím obrací k lepšímu, lze předpokládat, že ruské úřady využijí příležitosti a budou usilovat o jeho vydání. Zůstane-li toto jedním z možných scénářů dalšího vývoje, bude zapotřebí sledovat, jak se k případu postaví soud a ministr spravedlnosti, na jehož úsudku v podobných případech záleží nejvíce. Zároveň ale i nám klade Vorotnikovův případ otázky, na které si musíme umět odpovědět. Při některých akcích skupiny Vojna došlo k poškozování cizího majetku, za což se nepochybně mají zodpovídat před soudem. Má hrát v našem posuzování činnosti Vojny význam, že je označována jako umění? A jaký postoj je třeba zaujmout, panují-li vážné pochybnosti o nestrannosti soudního systému?
