NP č.440 > FejetonBryndáková oponaJan Stern

Historici tvrdí, že roku 1947 po projevu Winstona Churchilla ve Fultonu padla napříč Evropou Železná opona. Já to posoudit nemohu, nebyl jsem u toho, neb jsem v podstatě jehně. Ale o padajících oponách přeci jen něco vím. Jedna padá do mého života každou chvíli a roztíná svět do dvou nesmiřitelných bloků. 

Historici tvrdí, že roku 1947 po projevu Winstona Churchilla ve Fultonu padla napříč Evropou Železná opona. Já to posoudit nemohu, nebyl jsem u toho, neb jsem v podstatě jehně. Ale o padajících oponách přeci jen něco vím. Jedna padá do mého života každou chvíli a roztíná svět do dvou nesmiřitelných bloků. Jeden tvoří skupina moudrých, vyrovnaných, interesantních a svěžími postřehy sršících džentlmenů, kteří jsou bezdětní. Druhý blok je tvořen bývalými moudrými a interesantními, kteří si dítě pořídí – a zmagoří.

 

Ten jev je mysteriózní. Sedíte s fajn chlapem, se kterým lze podiskutovat o teorii strun, počítačových hrách, Rosického šajtli, internetovém pokeru, geopolitických zvratech, zkrátka o věcech podstatných a světodějných, a najednou se narodí dítě (kterých se mimochodem rodí každou vteřinu miliony) a naproti vám sedí místo fajn chlápka mutant. Pleny, nebo co, mu zjevně ozáří a změní DNA. Opona mezi vámi spadne a jen tak nevyleze nahoru. Chvilku máte trpělivost, chvilku ty řeči o pacičkách a bobečcích snášíte a věříte, že to přejde. Ale ono se to nějak zanítí a léčba se vleče.

 

Po čase už vám kontakt s mutantem počne činit drobné obtíže. Nadhodíte třeba úvahu, jestli vesmír není náhodou hologram, a on vám začne vykládat, že to jeho geniální dítě včera na něco řeklo „ně! ně!“ Tak na něj koukáte a říkáte si: to není možný, on mě asi neslyšel, co mám dělat s tím, že dítě zažvatlalo? Jak to jako ovlivní temnou hmotu, nebo aspoň světové dějiny?

 

No nic, není vždycky nálada na finální otázky, uznáte, a tak vytasíte lehčí žánr. Nominaci na hokejový šampionát. Nahrávka na smeč. Vždycky přeci jede někdo, kdo tam nemá naprosto co pohledávat. Vždycky si jde dát hlavu do dlaní a zděsit se, co to zase ten blázen na lavičce povolal. Jenže mutant naproti vám si nedá hlavu do dlaní, divně mu svítí oči a začne tlachat o tom, jaký je to jeho bejbátko rarach, ano opravdu vysloví slovo „rarach“, které jste naposledy slyšeli od vaší babičky, a úplně vážně se vás snaží pobavit historkou o tom, jak si „rarach“ včera postavil hlavu a nechtěl si oblíknout oteplovačky. Slyšíte dobře: oteplovačky. Ten magor, místo aby nenechal nitku suchou na Růžičkovi, vám tu vážně vykládá o oteplovačkách. To už opravdu rozdýcháváte jen těžce, to už v hlavě řvete: proboha, já chci zase mezi normální lidi, vemte mě z týhle bryndákový žvatlorarachový oteplovačkový planety pryč, no ale nedáte nic najevo, křečovitě se usmíváte a cedíte skrz zuby nějaký zoufale neutrální fráze jako „to víš, děti“. Stejně si ale říkáte: proboha, přeci není možný, aby se zbláznil úplně, přeci ho musí vrátit mezi nás, svěží a interesantní, aspoň třeba nějaký otřes. A tak vytáhnete nejtěžší kalibr. Ukrajinskou (nebo jinou) krizi (naštěstí vždycky nějaká je). „Tam se to pěkně mele, co, viděl si to včera ve zprávách? To je hrůza, co?“ odpálíte raketu země vzduch. Jenže tam na druhý straně pořád tak dementně svítěj oči a vy vidíte, že raketa spadla na pole, že se blíží zase nějaký ten „brouk e-e“ nebo dokonce „lulání“, a tak přitvrdíte: „Ty zohavený mrtvoly, co, to je děs.“ Jenže krtečkovou propagandou zpracovaný nebožáky za bryndákovou oponou nějaký zohavený mrtvoly nezajímaj, za oponou dávaj asi něco do jídla, tam proběh brainwashing nebo hypnóza nebo lobotomie či kdo ví co. Zohavený mrtvoly nebožáka na chvilku sice umlčej, protože to i on pochopí, že je potřeba pokejvat hlavou nebo vzdychnout, jenže po pár vteřinách se vymytý mozek zase vzpamatuje, zavoní svěže vůní citrónů a dorazí vás historkou, jak ho rarášek včera vzal kolem krku a řekl „tatínku, nechoď pryč“. A to už litujete, že nemáte nějaký ten bryndák po ruce, neboť nemůžete ručit za to, že nebudete blinkat. No co v takové chvíli můžete dělat? Postavit berlínskou zeď z panáků, žádným jiným způsobem se ten ideový mor zastavit nedá.

 

Ne, vážně, čím to proboha je, že lidi z dětí tak vyšilujou? Jak to, že chlápek, co poslouchal Nirvanu a nosil na tričku Kill the System, je vám schopný se chlubit tím, jak ho má rádo čtyřletý dítě? Opravdu to považuje za svůj největší životní úspěch? Chlápek, co studoval na Sorbonně? Jak může takhle někdo zblbnout a změknout? To ho Kurt nic nenaučil? Copak by Kurt zpíval o tepláčkách? Pokud by je nenosil depresivní maniak?

 

Ale naštěstí žádný tepláčkovo-bubákovo-lulánkový strom neroste do nebe. Pravda a Růžička musí jednoho dne zvítězit nad lží a přesnídávkou. Berlínská zeď padne. Trvá to dlouho, je to bolestivé, ale zbortí se neodvratně. Rarach jednoho dne vyroste, vyraší mu první vous, stane se z něj pubertální satan, v pokoji si pustí něco stokrát hustšího, než byl něžný Kurt, a pak to všechno těm dobrovolně zmutovaným bláznům vrátí. Už to znám. Vím, jak probíhá taková nádherná satisfakce. To takový mutant jednoho krásného dne přileze smutně zpátky k vašemu stolu a zašeptá zdrceně, co že mu ten parchant řekl do očí. Většinou je to něco jako „Doprdele, nech mě žít.“

 

Ano, takhle to končí. Já samozřejmě v takové chvíli v hlavě skřehotám: dobře ti tak, to máš za ty oteplovačky. Ale nahlas vzdychnu, objednám panáka, řeknu „to víš, děti“ a s pocitem vítěze studené války sleduji, jak se ke mně zpoza padlé zdi plouží trabanťák v šusťáku, se kterým se konečně zase dá mluvit o temné hmotě, jež se nenachází v plínkách. 


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
Odběr novinek

Dobré zprávy z NP Chcete vědět, co je u nás nového? Přihlašte se k odběru newsletteru.

Zásady zpracování osobních údajů