Komedianti, šumaři, kolotočáři, medvědáři, loutkoherci, jarmareční zpěváci, cirkusáci. To vše a ještě mnohem více se zlehka schová pod tajuplné a leckdy nelichotivé označení světští. Kde se vzalo, vlastně není tak docela jasné. Má určitě co dělat s takzvanými světem kráčejícími, lidmi bez stálého materiálního zázemí, kteří alespoň část roku kočovali za obživou. Právě mezi těmito světáky – vandrovními tovaryši, řemeslníky, podomními obchodníky, cikány, zemědělskými a stavebními dělníky byla i podskupina světských, kteří se starali o lidovou zábavu. Profese stejně nejasná jako označení samo má tak či onak historicky co do činění s cirkusy, pojízdnými biografy a hlavně kočovným loutkoherectvím, o němž pocházejí v tuzemsku první zmínky z poloviny 18. století. Hrálo se nejčastěji po vesnicích, česky a často i sociálně kriticky – říká se, že právě potulní loutkoherci přispěli nemalou měrou k národnímu obrození. Kromě divadla museli světští, aby se uživili, znát od všeho trochu, takže herci ovládali třeba provazochodectví, akrobacii, živili se podomním prodejem, nebo s sebou jen vozili tzv. klacky, atrakce vyrobené ze dřeva. Právě z oné doby pochází úzká provázanost mezi cirkusovými a světskými rodinami, jejichž větve se podle momentální potřeby přikláněly k tomu či onomu oboru.
PROTI ZLOŘÁDU
Z druhé strany bývaly vůně dálek a svoboda na cestě mezi štacemi tvrdě vykoupené nepochopením či střetem se světem chrapounů (viz rámeček), jímž ve svých maringotkách projížděli. Není se čemu divit, stejně jako nyní i dříve si lidé podezřele nevázané profese, kteří sami o sobě provokovali spořádané občany bezstarostností a nelpěním na stálém doma, dobývali společenské ostruhy jen ztěžka. Svou samotnou existencí zpochybňovali téměř vše, o co je třeba usilovat, navíc svou jinakost často nenosili jen v hlavě. Zvlášť první republika se s potulnými cikány, míšenci i bílými komedianty nijak nemazlila a cikánské legitimace označující osoby řádné práce se štítící povinně nafasovali téměř všichni. Etnicitou hranice cikánství tehdy pro úřady nevedla, šlo o omezování nekalého způsobu života obecně. Podle historika a aktivisty Paula Polanskyho (NP 417) navíc tehdy panovalo jisté pojmové zmatení i z druhé strany. Mezi Romy byli za světské hanlivě označováni ti z nich, kteří postupem času ztratili svou tmavou barvu častými sňatky s bílými, nejčastěji právě kolotočáři a cirkusáci. Jedním z přelomových období byl pro zdejší světské konec padesátých let minulého století a zákon o trvalém usídlení kočujících osob, který se jinak z větší části dotkl hlavně Romů. Do té doby mohli světští jako jedni z mála poměrně svobodně podnikat – stačilo si každým rokem obnovit koncesi a platit daně. Nově byly atrakce neboli lidová technická zábava znárodněny a stát na dlouhou dobu nekompromisně vstoupil na panenskou půdu, která byla tradičně hájemstvím provázaných rodinných klanů, neformálních vztahů a značné míry volnosti. Tehdejší režim byl nicméně k lidové technické zábavě shovívavější než ten předchozí a namísto jejího potírání vycítil příležitost využít ji k naplnění plného potenciálu socialistického člověka prostřednictvím soustředěné ozdravné a osvětové činnosti. Většina někdejších majitelů a zaměstnanců pojízdných lunaparků musela hledat uplatnění jinde, několik z nich se stalo běžnými zaměstnanci tzv. parků kultury a oddechu, které sídlily v každém krajském městě. Dělali v podstatě totéž, co dřív, jen se kočovalo na menší ploše, s honosnějším posláním a o poznání mizernějším platem – lidová kultura měla totiž kromě povznesení pracujících za úkol vytvářet profit a na pevné odvody státu se hledělo nejdříve. Na výplaty řadovým zaměstnancům až podle toho, co zbylo.
KULTURA S (DEVIZOVÝM) PŘÍSLIBEM
Začátek šedesátých let znamenal období tání
ledů i pro světské. Stále častěji bylo možné
obcházet parky kultury a oddechu a provozovat
atrakce relativně svobodně, formálně třeba
pod hlavičkou obcí. Mnoho světských rodin
se ke svému řemeslu vrátilo a s novými, často podomácku vyrobenými atrakcemi začali znovu
křižovat Československem. Jen o několik let
později se kočovalo už i po zemích východního bloku. Zvlášť poté, co ministerstvo financí
v roce 1967 investovalo do nákupu italského
lunaparku, který si na sebe, jak se později ukázalo, nebyl schopen v místních podmínkách
vydělat. Se zábavními podniky se jezdilo hlavně
po Sovětském svazu, Jugoslávii, Polsku, ale
možné bylo vyjet třeba i do Číny.
Hlavně Sovětský svaz byl světským na dlouhou dobu zemí zaslíbenou. Na exotické kolotoče se ve velkých městech stály i třísethlavé fronty. Zisk se dělil napůl mezi obě země a zkrátka nepřišly ani kočovné rodiny světských, které dostávaly polovinu své výplaty v bonech. Venkovní sezóna začínala koncem března, po skončení masově oblíbené matějské pouti, která od začátku šedesátých let každoročně probíhala na pražském Výstavišti a trvala až do října. Se svými atrakcemi vyjíždělo rok co rok do rusky mluvících končin zpravidla kolem dvaceti rodin z různých částí Česka, většina byla ale Plzeňáků.
ATRAKCE NETÁHNOU
Kdo čekal, že odvětví, které během pozdního reálsocialismu utěšeně prosperovalo, návrat k tržnímu hospodářství prospěje, musel být zákonitě zklamán. Kromě tradiční a stále hojně navštěvované matějské zažívají poutě spíše útlum. Jezdí se sice stále, ale zvlášť na malých městech a vesnicích zvoní atrakcím hrana. Aby ne, autíčka už dávno nejsou za pět a vystřelit papírovou růži nestojí zdaleka korunu. Kdo chce dopřát svým dětem zážitek plnohodnotné pouti, musí sáhnout celkem hluboko do kapsy. S nástupem trendu provozu drahých holandských atrakcí a spolu s hospodářskou krizí ztratila lidová technická zábava takřka definitivně punc lidovosti a v té nejpompéznější podobě se stala povyražením středních a vyšších vrstev – dvě stě za tři minuty zábavy se s napjatým rodinným rozpočtem dává těžko. Jen stěží to však lze dávat za vinu světským. Doba se změnila, nafta do náklaďáků převážející mnohatunové kolosy je drahá, platí se nemalé poplatky za pronájem místa nebo pojištění. Jen samotné připojení k elektrické síti na place jde do tisícikorun, aniž by se spotřeboval byť jediný kilowatt. Když nepřijdou lidi, nula od nuly pojde, leckdy se spíš prodělá. Státní či lokální granty cílící na uchování kulturního dědictví se tu na rozdíl od některých západních zemí nenosí.
Na úbytě zacházejí světští postupem času i kvůli generační obměně, která se nijak překvapivě zadrhává. Jen málokomu se chce z lásky k tradici, řemeslu a s ním spojené svobodě oddat řeholi neustálého přesouvání z místa na místo, stavění a rozkládaní atrakcí, bydlení ve stísněných maringotkách a shánění nárazové práce v období mimo pouťovou sezónu. Zvlášť, když jsou ve hře školou povinné děti, kterým díry v pravidelné školní docházce do budoucna neskýtají o moc více než právě kolotoče. Svět dnešních světských tak zdaleka nejvíc působí jako skanzen zašlých časů, který s nostalgickou slzou v oku ukazují rodiče svým ratolestem, aniž by snad očekávali, že má co nabídnout sám o sobě. Potvrzují to ostatně i sami lidé od kolotočů, když říkají, že právě stařičké labutě a autodromy v poslední době zažívají určitou renesanci zájmu navzdory tomu, že se od dob své největší slávy vůbec nezměnily.
...
Jaunerácká
V bárovném fóru v mikronkém talánku týhá tam vlastník s čávátkama.
Vyluje janovár, aby si lováčky vyjanoval.
Džukel, jauneráka spasil, neboť pod pandelem zmulasil.
Churdelí janovku, tachtí na věrtovku, aby si lováčky vyjanoval.
Čávata pilujte sovel, vlastník váš tachtil mangel.
On tachtil do gávy k búto jantů, on vám tam přitachtí ku grantům.
Až zase přitachtí sáro, kinelí pro vás máro.
On netachtil mangelit, on tachtil chudelit bárovné bále rašajovi.
Benga ho chudelili a sárybnu vpandelili.
Čávata vajdujou, džukla si kódlujou, vzpomínaj na vlastníka.
Až zase přitachtí sáro, kinelí pro vás máro. Mámušně míhá temný hlas a na vlastníka čeká zas.
...
Světská hantýrka
Hantýrka představovala v uzavřené komunitě světských směsici cizojazyčných slov postave- ných na gramatickém základě češtiny. Sloužila k šifrovanému dorozumívání mezi zasvěcenými, které před nežádoucíma ušima umožnilo skrýt skutečné (často ilegální) záměry nebo jen k za- strašení chrapounů a potvrzení vlastní identity. Na rozdíl od kriminálního nebo žebráckého žar- gonu se úzkostlivě dbalo na to, aby do jejích tajů lidé mimo okruh světských nepronikli. Zvlášt- ní byla také až třetinovým zastoupením slov romského původu kvůli prolínání obou skupin. Přibližně čtvrtina výrazů pocházela za češtiny, zbytek slov měl svůj původ v sousedních zemích. Dnes už hantýrkou téměř nikdo ze světských nemluví, zvlášť mladí neznají často význam jednotlivých slov ani pasivně.
jaunerák – světský, komediant
džukel – pes
chrapoun – nesvětský, usedlý, bílý
čhavo – dítě
koumes – hele
gymnasium – vězení
adresa – otisky prstů
jambora – žena
