Restaurace to byla pokroková. Nejen tím, že měla v sortimentu skvělou Broňu, ale i tím, že v rohu u stropu byl instalován televizor Tesla Color, na nějž bylo možno civět, když vás Kornovy stepovací lakýrky přestaly bavit. Jedné soboty bylo možno na této obrazovce spatřit scenerii takřka úchvatnou. Několik tisíc děvčat v upnutých trikotech dělalo tam mírné, avšak koordinované pohyby. Říkalo se tomu tehdy spartakiáda.
V poloprázdném lokále restaurace Za sokolovnou fyzkulturnímu dění na obrazovce nikdo nevěnoval zvláštní pozornost. S jedinou výjimkou. Malé pětileté holčičky ze sousedství. Ta pohyby na ploše Strahovského stadionu sledovala s mimořádnou soustředěností a jen občas do sebe vyklopila sisinku, jako by to byl prášek na uklidnění.
A pak se to stalo. Všední obraz vykolejil a tato havárie z něj učinila vzpomínku. V jisté chvíli se totiž ta pětiletá rozumbrada s nápisem Prior na tričku obrátila k řídkému osazenstvu, vzdychla jak Ema v předsíni primáře Sovy, hodila culíkem k obrazovce, rezignovaně rozhodila rukama a velice ustaraně nás poučila: „A tohle všechno živíme."
V ten moment všichni padli pod stůl. Smíchy.
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
