NP č.528 > FejetonDobrmanJan Stern

Musím říct, že čím jsem starší, tím jsem smířlivější k rituálům.

Jako mladý chlapec jsem si v Dějinách literatury pro VI. třídu základní školy přečetl slovo „buřič". Okamžitě se mi zalíbilo a od té chvíle jsem toužil být také buřičem, ačkoli jsem nevěděl, jak se vlastně buří. Ale cítil jsem, že správný buřman by měl okázale pohrdat vším zavedeným a zkostnatělým, a tak jsem neopomněl svému okolí dávat najevo, že mě nedostane do prvomájového průvodu ani na půlnoční, že nebudu olovo kalit ani odlívat, neboť Já jsem Já, buřič, volnomyšlenkář a duch nepokojný (tahle slova jsem taky našel v Dějinách literatury pro VI. třídu základní školy a rovněž jsem si je oblíbil, ačkoli dosud netuším, jak se myšlenka uvolňuje a z čeho a zda mám vůbec nějakého ducha, nebo jen pouhý nepokoj).


Jenže to víte, zestárnul jsem. Mám například kamaráda, se kterým se scházíme každý rok před Vánocemi. Je to takové dobračisko, co nikdy, ani na pět minut, nebylo buřičem jako já, a má-li ducha, je to duch zajisté pokojný. Snad až příliš. Dobračisko Karel má rád, když jsou věci, „jak mají být". Před Vánocemi to pro něj znamená, že se sejdeme v restauraci za nádražím a po chvilce diskuse volné, místy snad i volnomyšlenkářské, zahájí Dobrman Kájínek diskusi nevolnou. Čili rituál. Vyndá televizní program – kdysi na lesklém papíru, se Šafránkovou na obálce, dnes to loví z displeje – a praví: „Tak se podíváme, co nám letos dávaj." A počne mi sdělovat, že i letos – jéje – si princezna Lada obleče myší kožíšek, jenž obstojí v hygienické zkoušce.


Bývaly doby, kdy mi v ten moment plomba sedla na plombu a tak trochu na sebe počaly amalgámy tlačit, ba sem tam se na pokožce zvýraznila žíla, jež obvykle není tak dobře vidět. Připadal jsem si jako blbec a můj duch stával se ještě o trochu nepokojnějším. Proč mi to proboha čte? letělo mi hlavou. To jako myslí, že nemám na televizní program?! Nebo že neumím číst? Vidíme se jednou v roce a on půlku našeho setkání oznamuje, že – jéje – i letos vánoční prostitutce Julii vyklouznou svině klouzavý a vnitřně vyschlý šedivák Gere se nakonec nechá Julií svlažit.

Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.

Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.

Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Chci pomoci konkrétním lidem bez domova a v nouzi

Podívejte se profily našich nejlepších prodejců, kterým nechybí zodpovědnost a poctivost, ale chybí jim zázemí, oblečení, obuv nebo nějaká speciální pomůcka, aby se mohli cítit spokojeně a žilo se jim lépe. Našim prodejcům můžete přispět na jejich konkrétní potřeby nebo přání.
Chcete se o jejich osudu dozvědět víc? Děkujeme všem dárcům.

Nejčtenější články autora

Per aspera ad astra / Jan Stern > NP č.490 > Fejeton Za mého dětství bylo oblíbenou kratochvílí děvčat vedení takzvaného památníčku. Asi víte, o co šlo: o takovou knížečku s prázdnými listy, kterou vám děvče dalo a vy jste mu tam měli něco napsat nebo namalovat „na památku“. Potíž byla, že jsem nikdy jaksi nepochopil tu základní poetiku žánru. Co se čeká? Kde jsou meze? Kdo jsou klasici? Já v tom naprosto plaval. V Rozumu do kapsy o tom nic nepsali a dokonce ani v Pionýrské stezce nenavedli mne na správnou stezku. A tak jsem to bral tak nějak od srdce – základ všech katastrof světa.   číst dále Mrazák / Jan Stern > NP č.522 > Fejeton Pověst má člověk jen jednu. A měl by si ji chránit. My, co jsme o ni již přišli, si samozřejmě můžem dát voraz. Ale já dnes nechci psát o pověsti osobní, ale kolektivní. Jde mi teď o nás všechny, o lidstvo. Přesněji o lidstvo současné. číst dále Nenápadný půvab perkarbonátu / Jan Stern > NP č.525 > Fejeton Sigmund Freud tvrdil, že po patnáctém roku věku už je charakter člověka pevně dotvořen, „sádře podoben“. Sádru šlo dle jeho názoru poté na lehátku pokropit vodou a tvar duše lehce přeformovat, avšak jen do padesáti let. Po padesátce se sádra změní v kámen a nemá smysl se již o cokoli pokoušet. číst dále Světáci a vrbičkáři / Jan Stern > NP č.478 > Fejeton Jsou národy, do nichž narodíte-li se, nemá moc smysl pokoušet se dobývat svět, neboť budete spíše celý život bojovat o existenci – pokud takový národ neopustíte. Pak jsou národy, v nichž narodíte-li se, ani svět dobývat nepotřebujete, neboť vám patří, leží vám u nohou a všichni vám budou naslouchat už jen proto, že mluvíte jazykem, kterým hedlajnuje i marketér škodovky, byť nikdo netuší proč. Češi jsou tak něco mezi. číst dále
Odběr novinek

Dobré zprávy z NP Chcete vědět, co je u nás nového? Přihlašte se k odběru newsletteru.

Zásady zpracování osobních údajů