Ve vašich 72 letech vás lze prakticky
denně zastihnout v Praze na Výstavišti,
vaše žena prodává lístky v kase u obřího
kola. Co vás motivuje?
Musíte k tomu mít vztah. Kdybych to neměl rád,
tak sem chodit nebudu. Ale když člověk přestane
pracovat, tak brzy umře. A taky potřebuju peníze. Jsem sice v penzi, nemám špatný důchod, to
bych lhal, ale takhle můžu dopřávat vnoučatům,
kterých mám dohromady jedenáct. Já jsem celý
život dřel na děti. Něco jsem vybudoval, něco jsem
udělal. Hned po revoluci jsem si například říkal,
co s bonama, to byl tuzex ještě otevřený, a tak
jsem je rozprodal. Zatímco lidi si šli koupit auťáky, já jsem začal stavět baráky na pronájem. Dál
se o ně nemusíte tolik starat, můžete chodit do
práce a peníze vám chodí na konto. A tak dodnes
pronajímám kanceláře. V rodině můžou nastat
spory o dědictví, ale i tomu jsem hleděl předejít.
Všechny jsem podělil, dokud jsem ještě živ.
CESTY NA KONEC SVĚTA
Jak byste představil rod Kočků?
Kočkovi jsou komediantský rod, mezi mými předky najdete mnoho artistů nebo cirkusových umělců, kteří často přesedlali na atrakce a vozili lidem na vesnice zábavu a kulturu – nejdřív třeba loutkové divadlo a poté pojízdný biograf. Nebo k tomu patřily i zápasnické arény, u mého strýce zápasil Frištenský. Rod se takhle rozvíjel, Kočkovi jsou spřízněni s Kopeckými i s Kludskými, ale pokud mám mluvit o pravých Kočkových, je jich velká síla, ale to jméno pořád není tak veliké, abych nevěděl, o koho jde.
Když pořádáte rodinnou oslavu, kolik se
vás sejde?
Dneska ty oslavy lezou do peněz. Ale když je
velké výročí, například svatba nebo sedmdesátiny, čtyři sta nebo pět set lidí to může být.
Jenže tam přijdou i lidi, kteří příbuzní nejsou.
Zmínil jste historii rodu Kočků, jezdil
jste sám s kolotoči?
Nejezdil. Taky o Výstavišti si lidi myslí, že mi
kolotoče patří, ale já tady dělám ouřadu. Dohlížím na různé předpisy a zákony, aby to dobře
vypadalo. V tom mám za ty roky praxi.
Mysleli jsme, že jste s kolotoči dříve
vyrážel i do Sovětského svazu.
Přes agenturu Pragokoncert, bez které se nikdo
nehnul, jsem odsud vyvážel kolem dvou set
lidí, nejen poutě, ale i známé zpěváky. Taky
jsem odjel a tam jsem se o to staral. Mám sježděnou Ukrajinu, Rusko, Kazachstán, Moldávii,
Gruzii a za těch dvacet let, co jsem to dělal, se
mi nestalo, že by se nesplnil plán. Zodpovídal
jsem za devizy, podepisoval lidem bony a neměl
jsem jediný devizový přestupek. Získal jsem
značné zkušenosti a hlavně poznal mentalitu
tamních lidí.
Jezdíváte ještě do zahraničí?
V roce 1989 jsem to zapíchl a zařekl se, že zůstanu doma s rodinou. Je ale pravda, že párkrát jsem to porušil. Dříve jsme jednali na úrovni ministrů a bylo by smutné, kdyby tam nějaké vazby nezůstaly. Tak jsem například zajišťoval na Ukrajině rozjezd pro Holanďany nebo mě někdo požádá, tak zvednu telefon a zajistím jim tam dobrý průchod.
JSEM RÁD ZA VĚRNÉ
Jak si podle vás stojí kolotočové atrakce
v Česku?
Po revoluci jsem do televize řekl, že mám obavu, aby poutě nezanikly, že co se nepovedlo za
minulého režimu, může se povést demokracii.
Zatím se to drží, dokonce bych řekl, že lunaparky se rozšířily. Jestli v minulosti bylo v republice třináct set atrakcí, dnes to může být kolem
dvou tisíc. Proto se také musí hodně jezdit,
protože v malé zemi by se všichni neuživili.
Poutě pod českou vlajkou potkáte v Bulharsku,
Rumunsku, Jugoslávii, v Polsku u moře stojí
prakticky neustále. Ladman byl dokonce v Africe – chvíli to tam provozoval a pak to odprodal.
Dneska stojí u Doněcku a čeká, jak se to vyvine.
Měli to tam napůl s nějakým Ukrajincem, ale ten
snad utekl do Ruska. Oni tam mají normálně
dům a jedou na jejich živnosťáky.
Poutě tedy cestují víc než v minulosti?
Jezdí se víc, ale méně se vydělává. V osmdesátém roce, když jsme vyjeli do Moskvy a pořádali pouť v Gorkého parku, stály se na české atrakce kilometrové fronty. To už je ale pryč. Krize je cítit nejen v Česku, ale v celé Evropě. Lidi nemají peníze a na takových věcech, jako jsou biografy, divadla nebo zábava se pak šetří ze všeho nejvíce. Dřív stál autodrom pět korun, dneska stojí pro dvě osoby čtyřicet, a když jdou rodiče s dětmi, nechají je svézt, ale sami se jen dívají. Jen málokdo přitom vidí také naše náklady a problémy. Musí se platit poplatek z místa, poplatek z veřejného prostranství, hodně dneska stojí energie, a kde máte nákladní auta. Musíte za ně platit pojistky, revize, technické kontroly a takhle vám to jde pořád nahoru. Je to tvrdá dřina, pořád musíte stavět, znovu balit a přejíždět z místa na místo. Ti lidé přitom žijí z ruky do huby a jsou rádi, když si vydělají na údržby. V zimě pak chodí na brigády, přivydělávají si třeba jako řidiči kamionů nebo rozvážejí chlebíčky. Každý dělá, co se dá.
Jsou ještě dnes Kočkovi, kteří se živí
atrakcemi?
Jsem rád za ty, kdo jsou řemeslu svých dědů
a pradědů věrní, z mého rodu je ale málo těch,
kteří by ho opravdu provozovali. Například můj
synovec, má několik kasin – na Václaváku, na
Praze 10 nebo v Plzni na náměstí. Další synovec
má velkou stavební firmu, postavil například
studentské koleje na Jižním Městě. Syn má zase úklidovou firmu Prostor, mají ředitelství
v baráku, který jsem jim dal a dělají tu práci
levněji než všichni ostatní dohromady. A další
mají třeba autobazary nebo autodopravu.
Co radíte svým dětem, jaká oblast
podnikání vám připadá zajímavá?
Já jim hlavně říkám, aby si dodělali vzdělání, to
je základ. Pak mohou dělat cokoli, třeba advokátní praxi nebo někde v kanceláři. Rozhodně
bych jim ale nedoporučoval, aby přejížděli po
poutích.
ABY NĚCO ZŮSTALO
Pracujete na Výstavišti, které má poslední roky v pronájmu firma Incheba...
Na konci roku tady po třinácti letech skončí. Výstaviště ve vrátí pod magistrát, kterému patří, a já s ním mám velké plány. Dnes je ve velmi špatném stavu, je skoro vybydlené, což souvisí i s tím, že město po povodních neprovedlo odpovídající rekonstrukce. Já bych ale chtěl, aby zde vzniklo něco nového.
Odchod Incheby z Výstaviště vás nijak
neohrožuje?
Mě tady neohrozili nikdy. Tady totiž někdo musí
pracovat a musí to znát. A proč by to také dělali. Vždyť já jim tady dělám celý park a nejsou
s tím žádné průšvihy. Všechno je v pořádku,
všechny účty sedí a nic tu není na černo.
Přesto, nemohl by magistrát využít příležitosti ke změně pravidel, která už pro vás nebudou zajímavá?
Vždyť já s nimi dělám, znám všechny minulé primátory. Když jsem křtil vnuka, přišel vedle tehdejšího ministra obrany Baudyše i primátor Koukal. Jsem místopředseda ČSSD na okresu, na radnici teď máme dohodu s TOP 09 a ty politiky taky všechny znám. Dělali to otcové, teď to dělají synové. Politika se dědí jako jiná řemesla.
Jak snášíte generační obměnu v politice,
nepřicházejí mladší party?
Je pravda, že jsme malinko starší, teď nastupuje
mládí. Moji synovci jsou v sociální demokracii.
Jaká je podle vás situace uvnitř sociální
demokracie?
V té straně jsem už dvacet let a s nikým nemám
špatné vztahy. Teď se to trochu rozšťouralo, ale
zase se to dává dohromady.
Hodně medializovaný byl váš vztah s Jiřím Paroubkem...
Rozkmotřili jsme se po vraždě mého syna. Oni
se s vrahem asi znali, jeden na druhého něco
věděli, a tak se chránili. V politice to tak bývá.
O tom se ale psalo všude.
Víte dnes, co stálo před pěti lety za střelbou Bohumila Ďurička v pražské restauraci Monarch? Byl to spíš afekt nebo politická hra?
To víte, že jsem po tom šel, ale dodnes netuším. Byla to prachsprostá poprava, měl dostat výjimečný trest. Je to ale bývalý stáťák a ti to mají v téhle republice dobré.
Jmenovat se Kočka, může to znamenat
větší nebezpečí?
Tady jste v nebezpečí i vy, buďte klidnej. Nějaký blázen půjde kolem a oddělá vás. Copak
to nevidíte v televizi? Lidi se vraždí a střílejí,
to tady dřív nebývalo.
Máte určité postavení a moc, jde do této
vánice také nepřispět?
Radši nikam nechodit, ale oni vás stejně přepadnou doma.
Zmínil jste, že s Výstavištěm máte velké
plány. Na co se mohou jeho návštěvníci
do budoucna těšit?
Příští rok bude podle záznamů už 420. ročník
Matějské pouti a já budu na Výstavišti jako zaměstnanec padesát let. Chceme postavit obří
kolo, zhruba stosedmdesátimetrové, jako mají
v Londýně a také bych chtěl zavést lanovku od
nás do zoologické zahrady. Výstaviště má třicet
šest hektarů, tak se musí využít. Důležité je,
aby po člověku něco zůstalo. Ať je to tu alespoň
trochu k světu, než odejdu.
...
Václav Kočka starší (nar. 1942) je podnikatel a politik. Pochází z Plzně, jeho otec byl loutkohercem. Absolvoval dřevařskou střední školu, poté byl bagristou v jáchymovských dolech. Od poloviny 60. let minulého století organizuje Matějskou pouť v Praze, v minulosti se staral o vývoz lunaparků do zemí bývalého východního bloku. Je členem ČSSD a prezidentem České asociace majitelů lunaparků, cirkusů a stánkového prodeje. V minulosti bylo jméno Kočka zmiňováno v médiích v souvislosti s podezřeními z napojení na organizovaný zločin.
