V kanclu se nedělá nic. To ví každý. Méně lidí už ví, proč tedy kancl vlastně vznikl. Jakouže funkci to plní v dokonalém soukolí moderní civilizace. A přitom je to prosté: kancl je labo ratoř, v níž se zkoumá, jak lze přežít v extrémně mírných podmínkách. Přežití v extrémních výš kách, hloubkách či rychlostech, to se zkoumá samo. Stačí někoho strčit do podtlakové komo ry nebo do letadla, které minutu padá volným pádem, a je to. Ale vyzkoumat možnost přežití lidského druhu v podmínkách extrémní nudy, bezcílnosti a nesmyslnosti, to je kumšt. A právě k tomu byly zřízeny kanclíky.
Základní metoda přežití se zdá zřejmá. Zhruba polovina kancelářské fauny vás nejpozději ve třetí větě po prvním setkání ujistí, že její pobyt v kanclu je „dočasný“. Kupříkladu takřečení Baťové tráví svůj čas mezi větráky počítačů, jenom než „rozjedou naplno své podnikání“. Hemingwayové - obzvláště roztomilý a mazlivý poddruh - zdržují se v oupenspejsu jen dokud nedopíší svůj „velký román“. Zcela osobitá poe tika charakterizuje tzv. Emigranty. Emigrant si vybral některou rajskou zemi a tvrdí, že do ní velmi, velmi brzy odjede a dá celé této pakárně sbohem. Neopomíná přitom zvláštní detaily. Pařížský emigrant kupříkladu se vidí v kavárně, kde sedával Picasso, a dosti věří, že si občas přisedne Milan Kundera, navzdory pověstné plachosti. Kubánský emigrant zří, kterak kupuje doutníky přímo od dívek, které je právě ubalily na svých pověstných stehnech. Já si u této pří ležitosti kdysi pořídil vinici v Provence. Dosti důležité je, aby se emigrační sny proplétaly, proto je považováno za slušnost, když Pařížan Kubánce pozve na croissanty, Kubánec Pro vensálce na stehna a Provensálec všechny na vinobraní. Netřeba jistě dodávat, že žádný Baťa ani Emigrant kancl nikdy neopustí.
Základní činností v kanclu je předstírání práce. To je zřejmé. Nicméně metody předstírání se dosti liší. Takzvaní Filozofové si kupříkladu osvojili specifický, jakoby hluboce zamyšlený výraz, jímž se dokážou dívat na monitor, do pa pírů i do zdi. Je fascinující, jak konstantní onen pohled dokáže být, uvážímeli, že na zmíněném monitoru většinou jede pes na skateboardu, ony papíry pokrývají humorné fotomontáže a po zdi v lepším případě leze brouk. Jde o tak dokonalé mimikry, že Filozof bývá nezřídka povyšován. Stává se pak šéfem uměřeným, snesitelným a konstruktivním.
Horší je to s tzv. Hektikáři. Ti mají tu otravnou vlastnost, že neustále předstírají, že nestíha jí, že toho mají nad hlavu, že nevědí kam dřív skočit, a neustále to každému sdělují. Nutno podotknout, že Hektikář bývá občas propuštěn,
neboť v ostatních vyvolává pocity viny, a to nezřídka i v nadřízených, jimž je také nepří jemné, když jim neustále někdo připomíná, že nic nedělají. To, že hektikář nic nedělá rovněž a všichni to vědí, na tom nic nemění.
Zajímaví jsou Šlajfkaři. Ti se obvykle snaží napo dobit životní styl bytostí z nebes, takřečených manažerů. Kupují u Vietnamců kopie jejich sak, používají magická slůvka jako „delegovat“ nebo „nabrífovat“, chodí na různé kurzy sebezdoko nalování, často jsou součástí nějakého multi level marketingu a někteří mají prý i vize, což - pokud se to nepustí ze řetězu - nemusí být nic nebezpečného. Zajímavé na Šlajfkaři je, že není kupodivu takřka nikdy povyšován, neboť šéfstvo nemá rádo, když se kanclíkáři cpou, kam nemají. Pozoruhodným protipólem Šlajfkaře je Socíkář. Tato bytost jako by spadla do kanclu z minulé socialistické epochy. Do práce si chodí poke cat, vypít kafíčko a psát telenovelu o vztazích napříč buňkami, patry a odděleními. Zajímavé je, že socíkář jeví se být i dnes v kanclu ne postradatelným, ačkoli by to politologa asi překvapilo. Důvod je prostý. Socíkář není ani tak pracovník, jako spíše infrastruktura. Cosi jako kabel. Rychlost, s níž přes něj tečou in formace, trumfuje i rootery nejlepších serverů. Máteli v podniku aspoň pět procent socíkářů, netřeba se vysilovati oběžníky, nástěnkami či vnitropodnikovými časopisy.
Úžasní jsou Radiči. Ti občas nedělají nic tak okatým způsobem, až to biologa zarazí. Ale vše se vyjasní při pozorování porady. Tehdy přichází Radičova chvíle. V ten moment srší nápady, postřehy, diskusními příspěvky, věcnými a tech nickými poznámkami. Po poradě někam zmizí a nikdo o něm až do příští porady neví.
Zase jinou strategii mají Telefonisti. Ti tráví ce lou pracovní dobu s telefonem na uchu. Ač se to zdá na první pohled překvapivé, jejich strategie je vcelku účinná. Během telefonování se jim obtížně přidělují úkoly a telefonování vypadá zdálky téměř jako práce. Telefonisté jsou tedy obvykle dobře zakořeněni, ačkoli udělají opravdu asi nejméně ze všech (dáli se to vůbec měřit). Důvod je zřejmý, telefonista plní svatý zákon kanclu: nikoho neprudit a hledět si svého.
Opravdovými predátory kancelářské džungle jsou ovšem takřečení Nasrani. Ti již rezignovali úplně na vše a dávají to ostentativně najevo. Kritizují bez zvláštních servítků strategii šéfa, podniku i státního zřízení, neschovávají porno, které na počítači sledují, ohlašují celému kanclu úspěchy, jichž dosáhli při hraní online her, ba nechybí ani pivo či nohy na stole. Zajímavé je, že Nasrani bývají velmi často povýšeni, neboť jejich nasranost je přičítána velkým nevyuži tým schopnostem, asertivitě a malé motivaci, kterou je třeba povýšením znovu nastartovat. Nasrani ovšem bývají nebezpeční a tvrdí šéfo vé. Pokud se neuchlastají, pokusí se nezřídka o příliš radikální změny, což vyvolá reakci imunitního systému kanclu a Nasrana brzy vystřídá v šéfovském křesle rozumný Filozof. Ten obnoví prapůvodní řád a kancl se vrátí dle zákona entropie ke své dokonalé, obdivuhodné rovnováze, která vyzařuje do světa zvěst takřka evangelijní: lidský rod přežije všechno.
