NP č.430 > FejetonPeklo s tatarkouJan Stern

Není vždy v životě důvod k juchání, křepčení a skotačení. Jsou chvíle, kdy je člověku opravdu ouvej, kdy je zahnán osudem do kouta a svírá ho existenciální bolest.

Není vždy v životě důvod k juchání, křepčení a skotačení. Jsou chvíle, kdy je člověku opravdu ouvej, kdy je zahnán osudem do kouta a svírá ho existenciální bolest. Co bych se nesvěřil: I já občas stojím na pokraji propasti a nevím, kudy kam. Jedno trauma, kdy mne osud sype sůl do ran jako pomatený silničář, se vrací v pravidelných cyklech. Mluvím o té chvíli, kdy sedím třebas v kavárně a spolubesedníku naproti mně náhle uvízne centimetr od koutku úst drobek, ba drob, a on o tom neví. Anebo mu ulpí kaňka šlehačky či tatarské omáčky na špičce nosu.

V tu chvíli počíná pro mne společenské peklo. Neřešitelné dilema. V ten moment jsem Oidipus stojící bezradně před Sfingou a houby je mi platné, že díky vzdělání takřka klasickému vím, že odpověď na otázku té mytické obludy je „člověk“. No to se ví, že odpověď na všechny otázky světa je v zásadě „člověk“, ale co dělat, když má ten člověk tatarku na nose?! O tom Sfinga mlčí a ani se nedivím, že jí ten její ze msty ustřelili.

Já jsem asi „vážně nějakej divnej“, jak říkala spolužačka Podzimková, když jsem jí chtěl balit výkladem o lokomotivě Škoda 73E (v Kryšpínově systému řada S 499.02) s celokovovou lokomotivní skříní. Ale já prostě při tatarkovém incidentu nevím, co dělat: Mám na ten 3D make-up svého spolustolujícího upozornit? Když tak učiním, přivedu ho přeci do trapných rozpaků, vytvořím nepříjemnou situaci, neboť zkrátka upozorním na skutečnost, že přítel je šmudla a pobryndaný cintal. Úplně nejlepší by bylo, kdybych se mohl tvářit, že to nevidím, a šmudla by si úplně náhodou tu Věc nějak nevědomky otřel. Jenomže když to nechám na ubrouskovém bohu, jsem k příteli přeci ukrutně nesolidární, neboť takto nutně způsobím, že ho umatlaného uvidí číšník, servírka, lidé v tramvaji, až pojede z kavárny domů, jeho domovnice, jeho žena, druhý den lidé v práci – pokud polštář v noci nezvládne to, co by dle všech fyzikálních zákonitostí měl – no a nelze se stoprocentní jistotou vyloučit, že drobek na tváři přítele zůstane po celou, dejme tomu, prezidentskou kampaň, v Blesku kvůli tomu budou muset sázet palcové titulky „Proboha! Umejte ho někdo!“ a pokud mu takto nedejbože neseberou klíčové hlasy, bude drobek zdobit přítelův obličej i při přísaze ve Vladislavském sále, budou na něj zírat všichni ty nečinní činitelé a činní ničitelé tam, no a pak ten drobek jistě spadne, v detailu veřejnoprávní kamery, na tu bichli, co se z ní čte slib, a navěky ji umastí. A pojede to celým internetem, viróza u klenotů nebo chilské pero budou proti tomu úplný béčka. Nedivil bych se, kdyby mě přítel prezident následně proklel a nikdy můj parťácký prohřešek neamnestoval, neboť ukrást nějaké blbé miliardy je jedna věc, to se prominout dá, ale neupozornit na sacherdort na ksichtě je věc druhá, to je prostě neomluvitelná zrada, v uvedeném případě takřka vlastizrada.

Já tohle nezvládám. A to nemluvím o situaci, kdy atentátníkem není ještě jakž takž důstojná tatarka, ale výměšek ryze personální, takřečená nudle z nosu. To už jsem úplně mimo. To pak nejsem při hovoru schopen vnímat nic jiného než tu nudli, tato v mých očích halucinatorně bobtná, roste, nadýmá se, ba stává se černou dírou, která počíná díky děsivé své gravitaci vtahovat do sebe celý vesmír, a já dokážu myslet už jen na to, jestli mě nevcucne, případně jestli přítel nevcucne ji. Každopádně jsem v pekle. Kam se hrabe gestapácké peklo v bytě Jany Nagyové-Nečasové, když do něho vtrhnou zakuklenci.

Jak to řešíte vy? Vám to není blbé? Vy nepropadáte panice? Pokud propadáte, jste na tom ještě pořád líp než já. U mě to totiž panikou nekončí. Druhá fáze je, že po chvíli tupého zírání na bobtnající hroudu na kolegově obličeji začnu mít neodbytný nutkavý pocit, že i já mám kdesi na tváři něco podobného. Když se to stalo jemu, mně se to přeci mohlo stát taky! To je statistika! A to je ňáká věda! A pak teprve začíná chocholouškovské představení. Nekvokám sice – pokud vím – ale začnu se otírat, olizovat, omakávat, počnu posmrkávat a ani zrcadlo na stěně kavárny mě nepřesvědčí, že ten parchant tam někde není! Teprve když mám tvář rozedřenou a začnu připomínat oběť domácího násilí, shledá můj společník většinou, že mě zas něco chytá, a jde strašit tatarkou do tramvaje.

Já chápu, že v naší nerozvinuté, jinošské civilizaci takové věci nemáme ošetřeny nějakými přesnými pravidly. Ale co civilizace vyšší a starší? Co Číňani? Co Japonci? Jak to, že oni nemají pro takovou situaci nějaký fígl nechráněný autorskými právy, který by šlo zkopírovat? Nějaké nenápadné gesto třeba. Co staří Izraelité? Ti měli přeci pravidla i na styk menstruující ženy s dobytkem. A tohle je nezajímá? Jak to, že není v Tóře ustanovení znějící nějak jako „Shledáš-li kouska vepře ve tváři bratra svého, zakoulej čtyřikrát bulvami a očisti tak duši jeho“?

Kdepak, tady jsou Mojžíš i Konfucius nahraní. Tady lidstvo na spasitele dosud čeká. Sestoupí-li nicméně jednoho dne na Zemi a bude na sebe muset vzít všechnu naši tatarku, potěš ho pánbůh. To aby z Jordánu vůbec nevylejzal, čuně.


 


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Per aspera ad astra / Jan Stern > NP č.490 > Fejeton Za mého dětství bylo oblíbenou kratochvílí děvčat vedení takzvaného památníčku. Asi víte, o co šlo: o takovou knížečku s prázdnými listy, kterou vám děvče dalo a vy jste mu tam měli něco napsat nebo namalovat „na památku“. Potíž byla, že jsem nikdy jaksi nepochopil tu základní poetiku žánru. Co se čeká? Kde jsou meze? Kdo jsou klasici? Já v tom naprosto plaval. V Rozumu do kapsy o tom nic nepsali a dokonce ani v Pionýrské stezce nenavedli mne na správnou stezku. A tak jsem to bral tak nějak od srdce – základ všech katastrof světa.   číst dále Stěrače? Stírají / Jan Stern > NP č.455 > Fejeton Občas se mě lidé ptají, proč nepíšu o politice, proč naši politickou elitu šetřím a uchraňuji před svými satirickými šlehy, k nimž jsem jako humorista takřka zavázán. Cožpak o to. Já bych šlehal. Já bych možná i vyloženě řezal. Potíž je, že politiku takřka nesleduji. Teda nesleduji – to je vám taková zvláštní věc, já televizní zprávy sleduji, ale vypínám při nich zvuk. číst dále Mrazák / Jan Stern > NP č.522 > Fejeton Pověst má člověk jen jednu. A měl by si ji chránit. My, co jsme o ni již přišli, si samozřejmě můžem dát voraz. Ale já dnes nechci psát o pověsti osobní, ale kolektivní. Jde mi teď o nás všechny, o lidstvo. Přesněji o lidstvo současné. číst dále Nenápadný půvab perkarbonátu / Jan Stern > NP č.525 > Fejeton Sigmund Freud tvrdil, že po patnáctém roku věku už je charakter člověka pevně dotvořen, „sádře podoben“. Sádru šlo dle jeho názoru poté na lehátku pokropit vodou a tvar duše lehce přeformovat, avšak jen do padesáti let. Po padesátce se sádra změní v kámen a nemá smysl se již o cokoli pokoušet. číst dále
Odběr novinek

Dobré zprávy z NP Chcete vědět, co je u nás nového? Přihlašte se k odběru newsletteru.

Zásady zpracování osobních údajů