Jaký smysl budou mít soudy a parlamenty schvalující zákony, pokud bude spor mezi státem a zahraniční firmou podléhat neveřejné arbitráži bez možnosti odvolání? Právě to je otázka, již si kladou kritici nad připravovanou dohodou o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství mezi USA a EU. Ta se projednává od července loňského roku a měla by zbavit velké firmy řady překážek pro investice a prodej zboží. Co když se v roli takových „překážek“ ocitnou opatření, která měla za cíl chránit přírodu či pracovní podmínky?
Evropská komise okolo dohody mlží, případně servíruje „rychlá fakta“ v podobě nezávislého výzkumu, který „ukazuje, že by dohoda mohla přispět k růstu evropské ekonomiky o 120 miliard eur, americké o 90 miliard eur a ekonomik zbytku světa o 100 miliard eur“. Když se ekologická ekonomka Naďa Johanisová pídila po zdroji lákavých čísel, zjistila nejen to, že „nezávislý výzkum“ platila Evropská komise, která dohodu vyjednává a propaguje, ale také že stojí na zcela nereálných předpokladech. Novinář George Monbiot z Guardianu dodává, že podobné projekty - jako třeba zóna volného obchodu USA a Jižní Koreje, skončily buď sporně, nebo fiaskem.
Jak budou rozdány karty ve vztahu byznysu a občanské společnosti, naznačuje celkem příznačně zjištění organizace Corporate Europe Observatory: s nevládními organizacemi byla dohoda diskutována Evropskou komisí osmkrát, s firmami a lobbystickými skupinami sto osmnáctkrát. Zatímco setkání s nevládkami probíhala veřejně, s představiteli byznysu se konzultovalo za zavřenými dveřmi.
Ekonomka Švihlíková označuje dohodu bez servítků za „nástroj k ovládnutí celé Evropy korporacemi (zejména americkými)“. Evropská veřejnost přitom věnuje vyjednávání smlouvy zlomek pozornosti zaměřené na někdy až voyerské sledování politického divadla, které možná v důsledku smlouvy značně ztratí na významu.
