Když došlo k vážné havárii na jednom z bloků japonské jaderné elektrárny Fukušima, otřásla světem panika. Ekonomicky vyspělé Japonsko není postsovětskou zemí, aby šlo nad ekologickou katastrofou mávnout rukou s poukazem na nízké bezpečnostní standardy a využití špatných technologií. Událost vyvolala celosvětovou diskuzi, zda je skutečně jádro tím nejlepším způsobem, jak pokrýt stále se zvyšující světové energetické nároky. V jaderně pozitivním Německu došlo k uzavření sedmi elektráren a ochlazení zájmu vystavět nové. Není se čemu divit, komise vyšetřující události ve Fukušimě konstatovala, že za nehodu nemohla samotná cunami, ale selhání lidského faktoru.
Necelé dva roky nato řeší Japonsko ošemetný problém, jak zajistit pracovní síly, které by v zamořené oblasti likvidovaly radioaktivní spad. Sanace Fukušimy však přesto zdárně probíhá. Na svědomí to mají šikovní zprostředkovatelé práce, kteří obcházejí ulice a nádraží větších měst a hledají lidi bez domova, kteří by za méně než minimální mzdu nebezpečnou práci vykonávali. Za jednoho bezdomovce je odměna sto dolarů a lidí, kteří se nechají naverbovat, není málo - Japonsko je tradičně zemí, která se odvolává na tzv. vnitrorodinnou solidaritu a stát do sociálních služeb příliš neinvestuje. Lidé bez domova nemají možnost se bránit nefér praktikám, a protože rekrutace probíhá přes nepřehlednou síť subdodavatelských agentur, mezi nimiž jsou i společnosti napojené na jakuzu, není výjimečné, že po odečtení stravného a nocležného svému „zaměstnavateli“ peníze ještě dluží.
Nezbývá doufat, že v Česku k podobnému neštěstí jako ve Fukušimě nikdy nedojde. Příklady táhnou a při současné náladě ve společnosti, která nejen na lidi bez domova nahlíží málem jako na obtížný hmyz, by nemuselo být nereálné, kdyby někoho napadlo lidi bez domova na podobnou práci „najímat“ povinně. Od intervenčních týmů svážejících bezdomovce do táborů za městem k tomu není tak daleko.
