Iniciativa Oživme si Strakonice usiluje o obnovení kulturního sebevědomí obyvatel města. Významnou roli v tom mají sehrát výtvarní umělci.
Prozatím posledními hosty iniciativy Oživme si Strakonice byli studenti Ateliéru intermédia 3 pražské Akademie výtvarných umění. Pod vedením jejich učitele Tomáše Vaňka a asistenta Jiřího Skály strávili ve městě týden. Absolvovali prohlídky industriálních památek, veřejných prostranství a pomníků, přednášky odborníků z různých oblastí, setkali se s významným podnikatelem i řadovými občany z širšího okruhu iniciativy. Program pro ně připravila skupina mladých lidí, snažících se změnit kvalitu života v okresním městě, které podle nich nemůže najít svoji identitu. Upozorňují, že se lze opřít o bohatou minulost dělnického města a unikátní tovární budovy, pro které dnes není využití. Ke spolupráci zvou architekty, urbanisty, historiky a velmi často rovněž výtvarné umělce. Zejména díky jejich příjezdům se ve Strakonicích rapidně zvýšil počet uměleckých událostí.
Multifunkční pokrývka hlavy
Nejvýraznější osobností iniciativy je fotograf Jan Freiberg. Pochází ze Strakonic, a přestože zde trvale nežije, do jižních Čech se vrací čím dál častěji. Jedním z důvodů je dramaturgie výstavního prostoru Nashledanou v nedaleké Volyni. Nachází se v nedokončené stavbě smuteční síně na místním hřbitově a umělci jí šijí výstavy na míru. Druhý důvodem je právě působení Oživme si Strakonice.
Tentokrát vyrážíme spolu. Pobyt studentů AVU se chýlí ke konci a tak jsme oba zvědaví, k jakým závěrům došli. V autě se dovídám, že se do středu zájmu iniciativy stále více posouvá obrovská prvorepubliková budova přádelny Fezka, kde se v minulosti vyráběly pokrývky hlavy pro muslimský svět. V současnosti je prázdná. Úmysl změnit ji na multifunkční centrum s muzeem průmyslu, bydlením, službami a prostorami pro komunitní život zní snově. Jenže pořád je to hlavně sen. Myšlenku konverze sice podporuje i majitel, ale Freiberg ví, že jde o běh na dlouhou trať, během kterého musí získat především podporu lidí. To je ostatně hlavním cílem Oživme si Strakonice – přenést na lidi přesvědčení, že jejich město stojí za výjimečnou péči. Pak snům iniciativy snad porozumí i politici.
Citlivě a zodpovědně
Před příjezdem studentů AVU Freiberg napsal do listu Strakonicko: „Chceme je poprosit, aby se na město podívali zvnějšku, trošku nahlédli jeho specifika a aby vytvořili nové vize pro sochy (a nemusí to být hmotné objekty) ve veřejném prostoru. Domníváme se, že Strakonice jsou jistým způsobem uzavřeným ostrovem, a chceme, aby byly konfrontovány s názory „cizinců“. Doufáme, že dojde k zajímavé interakci.“ V autě se od něj ale také dozvídám, že si Vaněk předešlý večer zlomil nohu. Po příjezdu je na studentech znát, že nehoda poutá hodně pozornosti. Přesto se mi daří přenést rozhovor k důvodu, proč ve Strakonicích jsou. Přou se mezi sebou i se mnou, jak mohou Freibergovu výzvu vyslyšet. Je znát, že nechtějí jednat lehkovážně a kladou si otázku, jak „cizinci“ mohou vstoupit do veřejného prostoru, aby to místní vzali za své. Říkají vlastně to samé co Freiberg, když v autě zvažoval budoucnost iniciativy. Neodjíždějí s hotovým plánem. Dohodli se ale, že se zkusí pokračovat ve škole a pak se do Strakonic vrátí.
Freiberg s Vaňkem to nepovažují za prohru. Dostačující je právě pocit zodpovědnosti a sílící potřeba citlivého přístupu. Ať už bude jejich budoucí interakce s městem jakákoli, díky těmto dvěma základním předpokladům může být inspirativní pro obyvatele města, na kterých tak nebo tak zůstane, jestli zlomenou nohu Strakonic budou chtít léčit sami.
www.ozivmesistrakonice.blogspot.cz
AVDĚJ TER-OGANJAN
Retrospektiva ruského azylanta Avděje Ter-Oganjana (*1961) přibližuje jeho umělecký radikalismus, jak ho vidí dnes – jako „pozitivní a veselou“ reflexi pocitů pesimismu a osamocenosti ve svých avantgardních nárocích na roli umění. Nevzdává se a „hovny, píčami a pinďoury“ se ohrazuje proti výtvarné kultuře dneška.
Avděj Ter-Oganjan: V prdeli. Výběr z díla 1978–2013. tranzitdisplay, Dittrichova 9, Praha 2. Do 2. února.
SLOVENSKÁ NOVÁ VLNA
Výstavou představitelů takzvané Slovenské nové vlny 80. let minulého století zahájil provoz pražský Dům fotografie. Šťastně se tím uzavřely mnohaleté strasti provázející jeho zakládání. Čeští fotografové se nakonec svého „chrámu“ dočkali.
Slovenská nová vlna. Dům fotografe, GHMP, Revoluční 5, Praha 1. Do 16. března.
