Jenže tohle už je všechno pryč. Teď jedu v heřmánku. Teda, v tej Simoně, co uvádí ten pořad o bylinkách. Jestli to neznáte, tak jste out, protože už to sledujou všichni. Ženy kvůli hydrataci pleti a my chlapi kvůli té milfce, co to uvádí. A všichni se oddáváme snění. O měkkosti a čistotě.
Kouzelné bylinky, to je dneska můj Penthouse. Sednu si do křesla, otevřu si ice-tea (pře) slazený glykosidy a ukájím se pozorováním, kterak sluníčková Simona kvedlá rebarborovou limonádu s jahodami a meduňkou, co váže tuky. A představuji si, co bysme jich spolu navázali – a že mám kde brát!
Pak si rozbalím bagetu z Tesca, v níž je pouhých 12 éček, a s láskou do ní hryžu, pozoruje, jak mateřsky něžná čtyřicítka hází na pánev kosmatici z černého bezu, kterou smaží na přepuštěném másle ghí. Nevím, jak chutná černý bez, natož ghí, ale chřadnu touhou to poznat. Až mi výrobní salám padá z bagety na tričko. Ano, toužím. Po domácím šampónu z mladé břízy, meduňky, levandule, ořešáku a kopřivy. Všech šest mých vlasů by se pak rozvlnilo a Simi by mě měla kde hladit před usnutím. A konečně bych mohl vyhodit leštěnku.
Královna jemných vrásek z věčného úsměvu mě vždycky dostane nějakým tajuplným slůvkem. Třeba čatní. Nevím, co to je, ale při pojídání glutamanových křupek tak nějak cítím, že v tom je cosi spásného. Nebo karob! Kdepak, slova jsou magie, mumlám si spokojeně, když cumlám snickersku s kousky rafinovaně rozemletých žaludků.
Ano, spása je to pravé slovo. K té cítím, že se blížím, když cucám párek od Babiše a na obrazovce Zralá něha s labradorem u nohou hněte pesto ze šalvěje lékařské. Ta by do mě dokázala dostat i prvosenkové víno. Jakkoli z názvu tuším, že by podlomilo nohy i Nicku Carterovi, byť by mu oděv neumožňoval pohodlný posez. Se Simonou by mně nic nescházelo. Nadýmání bychom porazili saturejkou, uvadající mozek bychom nakopli jinanem dvoulaločným (v mém případě bych klidně nasadil i šestilaločníka) no a mast z arniky horské by mi dala do kupy svaly, kdyby se mi z něčeho namohly, i když marně přemýšlím z čeho. Ačkoli já myslím, že Simonka už by na přírodní zahradě něco našla, co by zajistilo, že by bylo z čeho! Tak trochu tipuji rakytník. Poněvadž vstavač polní – to by bylo trochu laciné, že. Navíc je to z Cimrmana. Vždycky, když nořím tukový rohlík do ďábelské pomazánky z Polska a Simča zašvitoří, že si spolu uděláme cuketovou omáčku, co mi zpevní nehty, oko mi zvlhne, neboť vidím svou budoucnost. Sladěnou s přírodou a dědictvím předků, se sluncem nad hlavou, domácím mýdlem a melasou (neb cukr jedí jen paďouři).
Jako smažák na plotně voní hezky, ale až mi zavoní pod nosem marmeláda z chilli papriček, zázvoru a česneku, to bude jiný kafe. Teda kafe asi ne. Tak nějak tuším, že mi Simi smrťáka z vietnamský rebusty zatrhne a nasadí výluh z majoránky, fenyklu, kmínu, bobkového listu a tymiánu. Ale i kdybych z toho vrhnul, vrhnul bych do laskavé náruče cvičitelky jógy, co mi žáhu zchladí úročníkem, a o to jde.
Nevím, jestli je Simonina éra poslední stadium. Jako třeba Avril natočí zas dobrou písničku ( já vím, nenatočí). Ale i kdyby poslední být měla, nelituji. Nemůže být nic krásnějšího, než ucpat si cévy tatarkou a v poslední jasné chvilce sledovat, jak Bio-máma čuchá ke směsi svatojánského býlí.
Dejte mi na hrob snítku mydlice lékařské!
