Tomáš Vtípil je na domácí hudební scéně výjimečnou osobností. Svobodně skáče mezi elektronickou a akustickou hudbou, nenechává se svázat žánrovými škatulkami a rád spolupracuje s muzikanty všech generací (od Martina E. Kyšperského až po Pavla Zajíčka a DG 307). Na jeho druhém sólovém albu Syntax Error plodí tento svobodný duch mimořádné výsledky – nahrávka ze všeho nejvíce připomíná dadaistické vršení nesmyslů, pod nimiž se někde hluboko skrývá poznání logiky. K ní ale vede cesta skrze prapodivné střety zvukových světů – housle se potkávají s elektronickými pazvuky, poryvy držených tónů ruší cvakání beatů a industriální vrzání polidšťuje rap. Velkorysé rozkročení mezi (či snad nad) žánry ale není u Vtípila samo o sobě cílem, jen prostředkem k tomu sáhnout si na něco dosud neslyšeného. Není to samozřejmě nijak přelomová metoda, naštěstí je ale Syntax Error na populární eklekticismus příliš špinavý a surově neopracovaný a místo racionálního akademického křížení nabízí punkový přístup vzývající chyby a moment náhody.
Vtípilovým velkým učitelem je skladatel a hlavně teoretik John Cage, který svojí osobitou filosofií vysvobodil hudbu z okoralých dogmat a vlil do ní prvek humoru i kouzlo nepředvídatelnosti. V jednom svém zápisku v časopise HIS Voice Vtípil píše: „Jestli mi něco dala práce Johna Cage, tak tuto schopnost – poslouchat hudbu v plnosti okamžiku, non-narativně.“ Něco podobného očekává Syntax Error i od posluchače. Chcete si desku opravdu užít? Zkuste se nejprve odpoutat od svých přednastavení mysli, zapomeňte na všechno, co víte o hudbě a jejích žánrech, a teprve pak si ji pusťte. Aneb „Kde dokonalé naslouchání, tam není potřeba žádný jazz a podobné mrdky“, jak deklamuje Vtípil ve skladbě Jazz, kterou drží pohromadě chytlavý basový motiv narušovaný překotným beatem.
Nakažená hudba
Stejný track je zároveň příkladem toho, jak ve Vtípilově hudbě občas vykouknou kontury definovaných žánrů. Něco podobného šlo vypozorovat už na jeho tři roky starém debutu do not eat – throw away. Autor sám hovoří o metodě tzv. kontaminace, v jejímž rámci se žánry a postupy vzájemně infikují a následně mutují do něčeho nového. „Může-li si primitivní bigbít hrát na komorní hudbu, může si též soudobá kompozice hrát na hip hop. Zdánlivě chybová vzájemná kontaminace vede k novému typu posluchačského zážitku,“ vysvětluje Vtípil v textu ke své desce. Hip hop jako čerstvá ingredience v cageovských výtržnostech není žádným honěním trendů. V jeho bohaté diskografii totiž najdeme i album Neuland natočené s německým rapperem jménem Niemand a Vtípil ostatně sám před deseti lety vyhrál celostátní kolo Slam poetry – tedy příbuzné disciplíny rapu. Jeho verbální styl velmi připomíná Sifona z WWW, a když deklamuje, že „připosranost jako vlajka vlaje nade mnou“, dokazuje, že místo poetické květomluvy raději míří rovnou na terč.
Hlavním motivem alba jsou ale stejně nakonec chyby a jejich nečekaný půvab. „Chyby jsou kolikrát daleko zajímavější než to, co si člověk vyšpekuluje,“ říká Vtípil v rozhovoru pro časopis Full Moon a znovu přitakává cageovské zenové metodě, podle níž je nejvyšším účelem nemít žádný účel.
Ať už chápeme Syntax Error jako populární hudbu skládanou s pomocí metod avantgardy, anebo naopak jako avatgardu nakaženou populární hudbou, vždy vám z toho nakonec vyjde delikátní oslava uměleckého volnomyšlenkářství.
Tomáš Vtípil – Syntax Error (dinn, 2013)
