Dobýt svět jako Čech je sice řádná šichta, ale ne že by to nešlo vůbec. Čas od času se zadaří. Dilematem zůstává, jaká strategie je při tom nejefektivnější.
Základní svár je myslím mezi strategií „lokální“, sající mízu z kořenů, a „globální“ – či, chcete- -li, světáckou. Češi by, myslím, dobývali svět mnohem snadněji a častěji, kdyby mezi nimi nutkavě nekmitali.
Kmitání se ale není co divit. Náš nejslavnější král, o němž jsme toho v poslední době tolik slyšeli, byl bezpochyby světák, jak se patří. Ale ten nejlepší a nejrozumnější ze všech našich králů, ten z Poděbrad, byl lokál a rozumu měl tolik, že se dokonce vzdal i následnictví, vnímaje, že lokál na trůně může být globálům na trůnech trnem v oku. Náš první velký intelektuál, Jan Hus, byl lokál jako málokdo. Psal si česky, i když nemusel, nabodával svá nabodeníčka, až mu od péra jiskry létaly, a globály dokonce vyštípal z pražské univerzity, jak vědí vzdělanci. A fungovalo to. Marketing kolem toho byl sice až moc žhavý, ale fungovalo. No jo, ale Komenský, druhý český intelektuál, co fungoval, byl zase globál. Dokonce „pansof“, jak praví slovníky, co neshořely.
A dilema se přeneslo i do etapy, kdy jsme se obrodili. Erben byl patřičným lokálem, nacucal se místních mýtů a vyplodil klenot, Kytici. Nikdo už lepší poezii u nás nenapsal. No jo, ale ve stejné době tu byl Mácha. A ten na folklór pekl, to byl světák. Dali mu obrození Květoslavové Všehrdové Vlastimilení kvůli tomu co proto, ale nepomohli si. Máj tu je, Květo-vše-milení obrátili se v prach. A zase to skončilo nerozhodně. Uplyne sto let a řešení stále není. Globál Čapek nabízí světu rosums universals víteco, lokál Hašek vítekoho v nepadnoucí uniformě lokajícího železitou vodu. A svět vzal obojí. Vzal i nesnesitelně lehkého světáka, co se naučil francouzsky, ale, světe, div se sám sobě, vzal i dědulu, co v Kersku krmil kočky.
Anebo si vezměte malířství – takový Alfons Mucha je přeci globál z nejglobálnějších, ty jeho Báry Sernárové, no to se nám soudruh pěkně odrodil. Ale Lada to vzal hezky od vrbiček, hastrmanů a kopečků s kostelíčky, a ono vám to taky fungovalo. Globál Lendl ho sice nesbírá, ale kostelíčky se taky draží v Sotheby, taky létají sumičky za vrbičky.
Hudba: Dvořák je přeci světák jako hrom, dokonce novosvěták. No ale vony se i ty vlnky Vltavy celkem slušně rozléhají po Carnegie. Taky to šlo, natankovat to z těch našich luhů, hájů a návsí, kde jen nedopatřením občas přistane profesor Moore se svým pracovním kolektivem, jinak o světáka nezavadíš.
Lokál Zátopek přidával, když nemohl, ale ona taková miss Navratilova do toho uměla taky pěkně bouchnout. Grande Paolo dostal pozlacenou merunu v Juventusu, ale Grande Pepa dokázal, že to jde i v Armádním středisku vrcholového sportu. Globálu Havlovi tleskali v Kongresu, ale lokální dvojce Vašek + Miloš taky občas někdo zatleská.
Která cesta je ta správná? Globální, nebo lokální? Prorazíme, když budeme světoví, nebo když budeme sví?
No já moc radit nemůžu, neboť jsem dosud neprorazil ani jako velký evropský intelektuál, ani jako malý český srandista. Ale co jsem tak vypozoroval u konkurence, skoro bych si troufl to rozlousknout: není tak důležité, kterou z těch dvou strategií zvolíte, důležitější je, když už jednu zvolíte, nechat se jí vést až na samý okraj. Dělat to doopravdy – tu lokálnost, i tu globálnost. To, co nefunguje a co si dovolím nazvat český napulírovaný škvár, je strategie „něco mezi“. Trochu Kmoch a trochu Mahler. Trochu Hurvajs a trochu Heidegger. Novosvětská Prodanka. Notting Hill s filozofickým přesahem. „Hořká komedie“. To kdybychom se odnaučili, možná by se za poslední čtvrtstoletí „protlačil ven“ i někdo jiný než hoši a děvčata prohánějící míče, míčky a kotouče.
