NP č.478 > FejetonSvětáci a vrbičkářiJan Stern

Jsou národy, do nichž narodíte-li se, nemá moc smysl pokoušet se dobývat svět, neboť budete spíše celý život bojovat o existenci – pokud takový národ neopustíte. Pak jsou národy, v nichž narodíte-li se, ani svět dobývat nepotřebujete, neboť vám patří, leží vám u nohou a všichni vám budou naslouchat už jen proto, že mluvíte jazykem, kterým hedlajnuje i marketér škodovky, byť nikdo netuší proč. Češi jsou tak něco mezi.

Dobýt svět jako Čech je sice řádná šichta, ale ne že by to nešlo vůbec. Čas od času se zadaří. Dilematem zůstává, jaká strategie je při tom nejefektivnější.

Základní svár je myslím mezi strategií „lokální“, sající mízu z kořenů, a „globální“ – či, chcete- -li, světáckou. Češi by, myslím, dobývali svět mnohem snadněji a častěji, kdyby mezi nimi nutkavě nekmitali.

Kmitání se ale není co divit. Náš nejslavnější král, o němž jsme toho v poslední době tolik slyšeli, byl bezpochyby světák, jak se patří. Ale ten nejlepší a nejrozumnější ze všech našich králů, ten z Poděbrad, byl lokál a rozumu měl tolik, že se dokonce vzdal i následnictví, vnímaje, že lokál na trůně může být globálům na trůnech trnem v oku. Náš první velký intelektuál, Jan Hus, byl lokál jako málokdo. Psal si česky, i když nemusel, nabodával svá nabodeníčka, až mu od péra jiskry létaly, a globály dokonce vyštípal z pražské univerzity, jak vědí vzdělanci. A fungovalo to. Marketing kolem toho byl sice až moc žhavý, ale fungovalo. No jo, ale Komenský, druhý český intelektuál, co fungoval, byl zase globál. Dokonce „pansof“, jak praví slovníky, co neshořely.

A dilema se přeneslo i do etapy, kdy jsme se obrodili. Erben byl patřičným lokálem, nacucal se místních mýtů a vyplodil klenot, Kytici. Nikdo už lepší poezii u nás nenapsal. No jo, ale ve stejné době tu byl Mácha. A ten na folklór pekl, to byl světák. Dali mu obrození Květoslavové Všehrdové Vlastimilení kvůli tomu co proto, ale nepomohli si. Máj tu je, Květo-vše-milení obrátili se v prach. A zase to skončilo nerozhodně. Uplyne sto let a řešení stále není. Globál Čapek nabízí světu rosums universals víteco, lokál Hašek vítekoho v nepadnoucí uniformě lokajícího železitou vodu. A svět vzal obojí. Vzal i nesnesitelně lehkého světáka, co se naučil francouzsky, ale, světe, div se sám sobě, vzal i dědulu, co v Kersku krmil kočky.

Anebo si vezměte malířství – takový Alfons Mucha je přeci globál z nejglobálnějších, ty jeho Báry Sernárové, no to se nám soudruh pěkně odrodil. Ale Lada to vzal hezky od vrbiček, hastrmanů a kopečků s kostelíčky, a ono vám to taky fungovalo. Globál Lendl ho sice nesbírá, ale kostelíčky se taky draží v Sotheby, taky létají sumičky za vrbičky.

Hudba: Dvořák je přeci světák jako hrom, dokonce novosvěták. No ale vony se i ty vlnky Vltavy celkem slušně rozléhají po Carnegie. Taky to šlo, natankovat to z těch našich luhů, hájů a návsí, kde jen nedopatřením občas přistane profesor Moore se svým pracovním kolektivem, jinak o světáka nezavadíš.

Lokál Zátopek přidával, když nemohl, ale ona taková miss Navratilova do toho uměla taky pěkně bouchnout. Grande Paolo dostal pozlacenou merunu v Juventusu, ale Grande Pepa dokázal, že to jde i v Armádním středisku vrcholového sportu. Globálu Havlovi tleskali v Kongresu, ale lokální dvojce Vašek + Miloš taky občas někdo zatleská.

Která cesta je ta správná? Globální, nebo lokální? Prorazíme, když budeme světoví, nebo když budeme sví?

No já moc radit nemůžu, neboť jsem dosud neprorazil ani jako velký evropský intelektuál, ani jako malý český srandista. Ale co jsem tak vypozoroval u konkurence, skoro bych si troufl to rozlousknout: není tak důležité, kterou z těch dvou strategií zvolíte, důležitější je, když už jednu zvolíte, nechat se jí vést až na samý okraj. Dělat to doopravdy – tu lokálnost, i tu globálnost. To, co nefunguje a co si dovolím nazvat český napulírovaný škvár, je strategie „něco mezi“. Trochu Kmoch a trochu Mahler. Trochu Hurvajs a trochu Heidegger. Novosvětská Prodanka. Notting Hill s filozofickým přesahem. „Hořká komedie“. To kdybychom se odnaučili, možná by se za poslední čtvrtstoletí „protlačil ven“ i někdo jiný než hoši a děvčata prohánějící míče, míčky a kotouče.


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Per aspera ad astra / Jan Stern > NP č.490 > Fejeton Za mého dětství bylo oblíbenou kratochvílí děvčat vedení takzvaného památníčku. Asi víte, o co šlo: o takovou knížečku s prázdnými listy, kterou vám děvče dalo a vy jste mu tam měli něco napsat nebo namalovat „na památku“. Potíž byla, že jsem nikdy jaksi nepochopil tu základní poetiku žánru. Co se čeká? Kde jsou meze? Kdo jsou klasici? Já v tom naprosto plaval. V Rozumu do kapsy o tom nic nepsali a dokonce ani v Pionýrské stezce nenavedli mne na správnou stezku. A tak jsem to bral tak nějak od srdce – základ všech katastrof světa.   číst dále Mrazák / Jan Stern > NP č.522 > Fejeton Pověst má člověk jen jednu. A měl by si ji chránit. My, co jsme o ni již přišli, si samozřejmě můžem dát voraz. Ale já dnes nechci psát o pověsti osobní, ale kolektivní. Jde mi teď o nás všechny, o lidstvo. Přesněji o lidstvo současné. číst dále Sociologie amarounů / Jan Stern > NP č.453 > Fejeton Často přemýšlím nad tím, jací jsme my Češi. Myslím, že o sobě moc nevíme. Říkáme o sobě třeba, že krademe. Ale krade se všude po světě a mnohde mnohem víc. Říkáme o sobě, že pijeme. No, to nelze zpochybnit, pijeme hodně, pijeme víc než Rusové a Dánové. Pijeme Ligu mistrů. Leč přesto před nás statistika Mezinárodní zdravotnické organizace předsadila ještě jeden více kořalnický národ – Moldavce. Takže žádné Nagano, žádný Bělehrad, pouhé důstojné Chile 62. Myslíme si o sobě třeba taky, že jsme ateisté. A přitom každý druhý kolem mě věří na horoskopy, reinkarnaci, UFO a ilumináty. Kdepak, všechny tyhle definice jsou mimo. číst dále Peklie, peklíčko / Jan Stern > NP č.458 > Fejeton Já jako fejetonista nejsem k ničemu zavázán. Na rozdíl od svých kolegů nejsem povinen zaznamenávat podstatné rysy epochy. Když chci, můžu psát klidně o beďarech. A můj pravidelný čtenář ví, že chci nezřídka. Leč občas se v epoše utrhne cosi tak podstatného, občas mineme tak epochální civilizační milník, že mi to nedá a začnu se hnípat v něm, namísto v pupíncích. A dnes je právě ta chvíle. Nemohu totiž nezaznamenat, že do našeho světa sestoupilo takřečené selfie, neboli selfíčko. číst dále
Odběr novinek

Dobré zprávy z NP Chcete vědět, co je u nás nového? Přihlašte se k odběru newsletteru.

Zásady zpracování osobních údajů