NP č.424 > FejetonZákon půlknedlíkuJan Stern

Svět je špatně seštelován. Nijak to neurguji, už proto, že bych nerad řešil, u koho vlastně urgovat, ale postěžovat si prostě musím – a tam je jasno u koho, to samozřejmě odnesete vy, nebozí čtenáři.

 

Svět je špatně seštelován. Nijak to neurguji, už proto, že bych nerad řešil, u koho vlastně urgovat, ale postěžovat si prostě musím – a tam je jasno u koho, to samozřejmě odnesete vy, nebozí čtenáři.

Prostým důkazem mé teze je mi pásek. Můj pásek. Přesněji jakýkoli opasek, který jsem kdy kolem svého pasu ovinul: ať ho utáhnu, jak utáhnu, ať to strčím do kterékoli dírky, vždycky mě to buď škrtí, anebo mi padají kalhoty! Ta ideální dírka by vždycky měla být přesně uprostřed mezi těmi vyrobenými v továrně – všimli jste si toho? Jako kluk jsem jí tam dělával, to mi ještě nebylo líto zničit prakticky cokoli. Jenže dneska už to musím platit, a navíc jsem někam zašantročil kružítko, takže ani nevím, čím bych tu zatracenou dodatečnou dírku udělal. A tak buď trpím, nebo mi koukaj trenýrky. Kdo je někdy viděl, ví velmi dobře, že tohle tedy není inteligentní design!

Dalo by se to nazvat „zákon opasku“, ta všeobecná rozhašenost, zmetkovitost a nevyladěnost světa. Anebo klidně zákon knedlíku, jestli vám to zní líp. Knedlíky s omáčkou, to je totiž přesně ten samý vzorec: buď je jich málo, anebo moc. Když si nechám nandat tři, omáčka na talíři zbude a já se pak pokouším jí nějak dojíst vidličkou, při čemž si tedy nelze nepřipadat jako blbec. Když si dám knedlíky čtyři, čtvrtý už dojídám suchý. Ne, je zbytečné se pokoušet ten poměr nějak vyvážit, za pomoci přesných vědeckých metod. To nevyvážíte, chyba je prostě v matrixu, jak praví klasik. Vesmír je nějak na štorc, nakřivo, posunutý – o půlku vzdálenosti mezi dírkami na pásku. Nebo o půlku knedlíku. On už Einstein v tomto směru něco naznačoval, ale byl přitom dost milosrdný. Já to řeknu natvrdo: svět je prostě aušus.

Zákon knedlíku se nám směje na každém rohu. U každého patníku nám sděluje, že do sebe nikdy nic nezapadne, že ani to pověstné pozadí s hrncem nejsou dokonale sladěni, ba opaskový zákon vytrubuje přímo, že člověk tady prostě nemá co pohledávat, nepatří sem, je na špatné planetě, nevejde se sem, není kompatibilní, všude někde přečuhuje nebo na něm něco plandá. Existencialisté si z tohoto poznání vyrobili existencialismus. Já si vystačím s fejetonem, ale smířlivější kvůli tomu nebudu. S tím ať Velký programátor nepočítá.

Třeba takový sex. Já vím, že už na to upozornil Janek Ledecký, když zpíval „dvakrát je málo, třikrát je moc“. Ale mě nejde jen o počet kopulací. Mě jde o celkový nesoulad: člověk má sexu buď málo, anebo moc. To samé platí o penězích. A ve všech čtyřech případech (!) z toho zblbne, na což mám důkazy.

Jistě, někdy zblbne natolik, že začne pořádat kurzy o harmonii nebo učit tantru (buď aby měl víc peněz, nebo víc sexu), ale to nic nemůže na zákonu půlknedlíku změnit. Ani na tom, že se nám jím kdosi či cosi vysmívá, ne-li vyloženě mstí.

Jako tadleta láska. Typická knedlíkárna. Když jsem si namlouval svou milou, zatoulala se mi na jazyk v nestřežené chvilce poezie Wolkerova. A moje milá mi povídá: „Hele, vystydni Jeníku, radši mi řekni, kde budeme bydlet.“ To „vystydni“ dodnes slyším v hlavě. Bylo to, jako by Wolkera šlehla bičíkem domina. Jako by poštovní schránku na rohu ulice přejeli tankem, tam a zpátky. Jako by si Manon natáhla tepláky, cucla lahváče a krkla. Trauma lyrikovo.

No tak jsem časem vystydnul, no. Tak jsem ubral s věkem trochu plyn. Tak jsem si koupil taky tepláky, vyseděl důlek na gauči a lahváč otvírám o hranu stolu, abychom se teda sladili. A výsledek? Tahle moje bičíková milá mi tuhle povídá: „Měl jsi mě vůbec někdy rád?“ A já, vystydlý Wolker, co sehnal byt po babičce, řekl popravdě: „Víš, že už si to ani nepamatuju?“ A co byste řekli? Myslíte, že do sebe jin a jang zapadnul? Že Manon ocenila můj posun k žádanému realismu? Já myslím, že odpověď odhadnete.

Ale mě to vážně netrápí. Zákon půlknedlíku je něco jako zákon Archimédův, s podvěsnama prostě nehnete: Buď to škrtí, nebo koukaj trencle. Málo, nebo moc.

A jsou dokonce oblasti, kde to ani kružítko nezachrání, což by vám dosvědčil můj rozvodový právník.

No co, budu jíst víc rejže a koupím si kšandy.

 


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Marťanský slovník člověkologie / Jan Stern > NP č.469 > Fejeton Bůh – Věc, kterou si lidé vymysleli, aby měli dojem, že je někdo odmění za to, když se vyhodí v autobuse do povětří, případně za to, že se do povětří nevyhodí, i když by chtěli. To první by lidé zřejmě dělali i bez Boha, to druhé asi ne. V tomto smyslu je Bůh klíčovým katalyzátorem hromadné dopravy pozemšťanů. Krom velkého Boha existovali v minulosti ještě menší bohové, kteří dělali za lidi to, co by oni také rádi dělali, ale bylo jim to hloupé (incest, sex se zvířaty apod.). Dnes tuto funkci plní tzv. internet. číst dále Dablérismus / Jan Stern > NP č.529 > Fejeton Někteří filozofové tvrdí, že základním rysem naší epochy je neschopnost cokoli prožívat. Respektive, prožívat to sami za sebe a v sobě – namísto sebe to necháváme za sebe prožívat náhradníky. Dabléry. Své kaskadéry, kteří za nás odehrají ty opravdu nebezpečné scény. číst dále Košatéři, končíme! / Jan Stern > NP č.462 > Fejeton Existuje takový hezký obrat: nemoc z povolání. Vymysleli ho kvůli učitelkám, ale ono z každého povolání člověk dříve či později onemocní. číst dále Šmejdi rumburacký / Jan Stern > NP č.466 > Fejeton Měl jsem babičku. Nebyla nijak výjimečná. Vařila kompoty, drbala a byla sprostá jak dlaždič po třetím rumu. Ale jedna věc na ní byla hodna pozorování: Mluvila na televizi. Tedy, rozumějte, nemluvila na ni, když byla vypnutá, na tyhle nóbl psychické poruchy jsme u nás neměli. Babička mluvila na bednu zapnutou, na postavy na obrazovce. Jako kdyby ji mohly slyšet. Kolikrát jsem se snažil zaostalou generaci upozornit, že to jaksi nemá smysl, ale babička pokaždé nesouhlasila jak po třetím rumu.   číst dále
Odběr novinek

Dobré zprávy z NP Chcete vědět, co je u nás nového? Přihlašte se k odběru newsletteru.

Zásady zpracování osobních údajů