Vaším hlavním tématem je intervence – do sociální reality, veřejného prostoru... Mnoha lidem může připadat, že v nich zacházíte poměrně daleko. Máte hranici?
Hranici mám v sobě, ale není racionálně zpracovaná. Vede místy, kde cítím, že už je to trapný. Občas se mi to stává a myslím si, že je strašně důležitý začít se stydět. Pokaždé se strašně stydím a nechce se mi do toho. Pasuju se pak trochu do role herce. Tím, že zapnu kameru nebo si řeknu, že jdu do toho, pro mě okolní svět padne. Ve chvíli, kdy někdo zasáhne, procitnu a začnu se stydět. Začnu si uvědomovat, že dělám třeba i úplnou kravinu a musím mu vysvětlit proč. Takhle se ty hranice hledají dost přirozeně. Je pro mě důležité je mít, jinak bych vykořisťoval společenské situace, na kterých se dá krásně vyrábět kontroverzní materiál. Tím, že zasahuju nepatřičným způsobem to je strašně jednoduché. Člověk musí mít úctu k okolí, ale zároveň ho trochu popíchnout, aby se v něm něco šířilo.
Proč je třeba popichovat?
Aby se ve městě dalo žít, aby v něm nebyla nuda.
Zábavní šedí
Zažíváte nudu?
V Praze dost. Teď například, co jsem se přestěhoval na Pankrác, už vůbec nepotkávám divný postavičky jako na Žižkově. To bylo inspirativní a zábavný. Přijedete metrem a projdete bytovkami do baráku, kde se ani nikdo moc nepozdraví. Na Žižkově jsou divný lidi, je tam špína... Ta je dobrá.
Pankrác je zároveň kancelářskou zónou, je tu spousta nových obchodů...
Jo, před Arkádama (nákupní galerie – pozn. red.) je každou středu farmářský trh, což mi přijde fakt skvělý a nádherný. Jednou jsem tam šel a nic jsem si nekoupil (smích).
Prostor u Arkád jste ale využil. O co šlo?
Občas chci jen naštvat lidi, vlákat je do situace, sledovat je a taky si s nimi povídat. Zrovna u Arkád je jedno vykouslé místo, je vidět, že si asi nemohli koupit nebo podplatit celý pozemek, takže je to jen kus prázdné země s šutrama. Takovej error v urbanismu, to mě baví. Lidi si tam vyšlapali chodníček, úhlopříčnou zkratku přes tohle mrtvý místo. Udělal jsem dřevěnou bariéru, takovou velkou, ale lehkou kozu, jeden člověk by ji klidně unesl. Položil jsem ji na pěšinku, sedl si bokem s kamerou a sledoval, co se bude dít. Nikdo tu bariéru nedal pryč. Všichni ji obešli obloukem. Lidi jsou nasraný, že jim něco stojí v cestě – už tak musí chodit přes štěrkový brownfield, jsou u obrovského obchoďáku, kde na ně čumí čtyřicetimetrová reklama, a někdo jim dá do cesty zátarasu a oni ji radši obejdou, než aby s ní hnuli. To mě... tomu nerozumím. Lidi nejsou schopný jednat sami za sebe, vzít zodpovědnost za svoje jednání a za svoje každodenní životy. Radši čekají, jestli se neobjeví aktivista, co se vloží do politiky a zlepší to za ně. To je ale blbost, to za ně nikdo neudělá.
S tím, že se vám nepodařilo okolí vybudit k reakci, jste se setkal i při výročí upálení Jana Palacha, kdy jste k jeho bustě pokládal hamburger se svíčkou. Co měl symbolizovat?
Palach se upálil – zjednodušeně řečeno – kvůli svobodě. A tahle společnost, která k nám v roce 89 přišla, v uvozovkách demokracie, tak pro ni je ta volnost – bude to znít stupidně, ale je to tak – v konzumu. Myslím si, že to byla jedna z nejstupidnějších metafor... Propagandisticky zprofanovaná symbolika hamburgeru je spolu s logy McDonald´s a Shellu nejčastěji využívaná. Je to jedno velký klišé. Nezbylo mi ale nic jinýho, než tohle klišé použít, protože fungovalo, jak jsem chtěl. Lidi opravdu nevěřícně koukali, byli v šoku. Ještě ve větším šoku jsem ale byl já, protože nikdo nic neudělal. Šlo o oficiální akci, kde byly kamery, proslovy studentů... Čekal jsem, že mě někdo seřve, zesměšní, zlikviduje to, začne diskutovat, cokoliv. Ale nestalo se nic.
Čím to je?
Ve veřejném projevu jsou lidi hrozně nesmělí a nejistí, bez názoru. Pokud nejde o naprosto jasné omezování osobní svobody, nebo že vám někdo zaparkuje na místě, což je jedna z velkých osobních svobod či spíš naprosto automatických privilegií, co by každý občan Prahy měl mít, moc velká odezva se čekat nedá. Lidi se ozývají, jen když jim někdo urve od huby nebo jim posprejuje barák. Ale dostat tu člověka do debaty o něčem hlubším, nebo vůbec dostat se do debaty s někým cizím, je hrozně těžký. I když člověk konfrontuje takhle přímo, když prudí a znepokojuje. Znepokojení lidí je ostatně cíl všech mých akcí. Znejistění. V nejistotě se člověk víc stává člověkem, je obnaženější a schopný otevřeněji komunikovat. Tedy pokud nejistota nepřekročí hranici a nestane se z ní strach.
Občas ale nějakou odezvu dostanete – jací lidé s vámi komunikují?
To je trochu paradox. Když už se někdo zapojí, jsou to spíš starší lidi. V rámci jednoho happeningu jsme dělali ankety na ulicích, mj. na Strahově se studenty o tom, že se mají bourat koleje. Na rovinu nám říkali, že jim to je jedno, protože už budou mít dostudováno a budou pryč. To mě naprosto šokovalo. Pak člověk kouká, že s lidmi, ze kterých si děláme srandu a říkáme, že „volej komouše“, s tou masou, která nám míchá volební výsledky špatným směrem, je mnohem zábavnější se bavit.
Špinavej šampón
Často mluvíte o společnosti, která se individualizuje a vytváří mezi lidmi hranice. Cítíte se sám?
Naštěstí ne. Ale to souznění, podobný názor, sdílím s lidmi, kteří nejsou až tak z oboru. Umělci v mém věku to moc nereflektují. Buď jim to je jedno, protože jejich záběr je zcela jinde, anebo si nic nepřipouští, protože jim je po dvacítce, studují a jsou rádi, že můžou vystavovat. Čím víc jejich jméno bude vidět, tím víc se prodají. I když se v téhle fázi ještě nebavíme o penězích. Ale do budoucna musí svoje jméno tlačit, aby se uchytili v institucích a na trhu. To je taky, jak si umělec snaží vydobýt místo ve společnosti, aby byl trochu vidět a aby ho lidi brali, protože jinak je jen srandovní maňásek, co podle všech jen vysává granty a nikdo ho nepotřebuje. S čímž ostatně taky trochu souhlasím.
Jaké to je – být umělec, a tak trochu souhlasit s tímhle?
Člověka to dožene k tomu, že se začne zaměřovat i jiným směrem a snaží se nejen ukojit svou potřebu tvořit. Ta je myslím u umělce primární. Chvílemi jsem si myslel, že ne, ale ego je prvotní věc, ze které všechno vychází. Potřebuješ ukojit svoji touhu a musíš dělat. Tohle samo mi úplně nestačilo, tak se snažím, aby moje věci naprosto jasně mohly prospět i někomu jinému. Prospět je debilní. Aby mohly uspokojit i někoho jiného než mě. Vlastně asi nemůžu pořádně odpovědět. Hledám. Nejde se pořádně najít, když má člověk v hlavě takovej bordel jako umělec.
Kde nacházíte konexe?
Mezi anarchisty. Pro které jsem umělec a šampón, zatímco pro umělce jsem špinavej anarchista. Což je mi celkem jedno, ale je to sranda, tahle ambivalence. Říct mezi profesionálními umělci, že jsi anarchista je... no moc lidí to neřekne. Nevím, jestli takoví nejsou, nebo se za to stydí. To se nedozvíš, spíš se ti budou smát a ptát se, jestli to znamená, že posloucháš punk rock a jezdíš na skejtu. Pro lidi z alternativní scény je zase umělec snobáček s límečkem, co obchází vernisáže.
Jak tu ambivalenci prožíváte?
Přemýšlím, do jaké míry jen vykrádám myšlenky... To mě taky trápí, někdy si připadám, že si z toho
dělám kurvu a používám jednoduchá politická sdělení a témata, která mohou být šokantní. Nechci ale sklouznout k tomu, co se dělo, když jsem byl se Ztohoven, kdy jednoduše chytneš jednu kontroverzní věc a nahoníš si na ní triko. Mít potom za téma tvorby „revoluci“ a bouření se je dost jednoduchý. S tím mám problém, občas nevím, jestli si nedělám z revoluce kurvu.
Týpí jako díra v systému
Vaše zásahy do prostoru bývají provokativní – schováváte se, nebo pracujete veřejně?
Stačí být dostatečně suverénní a arogantní, ve městě si člověka nikdo nevšimne. Skoro všechno dělám přes den, není důvod se schovávat.
Jaké máte zkušenosti s policií?
Teď mě pochválili, chytil jsem zloděje. Poprvé v životě jsem volal policii, protože jsem si v tu chvíli neuměl poradit s chlápkem, který mi vykrádal auto. S kamarádem jsme ho chytili a zpacifikovali, ale v tu chvíli jsem byl tak rozpumpovanej, že jsem ty policajty zavolal. Říkal jsem si, že tak se to přece dělá, ale už ve chvíli, kdy jsme tam na ně čekali, jsme si říkali: „Vždyť to je úplná blbost.“ Týpek mi rozbil okýnko a mobil. Měl jsem ho taky okrást a bylo by hotovo. Takhle jsem do toho naprosto zbytečně přidal další složku lopat, se kterými jsem pak strávil celý den. Jinak mám samozřejmě s policií veskrze špatný zkušenosti. Nevím, co bych k tomu mohl říct. Nějaký poetický ACAB. A snad, že v těch každodenních blbostech a pravidlech můžeme vybočovat mnohem víc, než jsme zvyklí. Stačí si víc hrát a zkoušet život žít o trochu volněji. Snadno potom zjistíme, že můžeme dělat mnohem víc, než je nám předkládáno.
Máte nějakou oblíbenou díru v systému?
Konkrétně mě dost potěšilo třeba týpí, které jsem dělal z recyklovaných materiálů – z nakradené městské propagandy kolem tunelu Blanka a z tyčí nalezených ve městě. Jediné, co jsem platil, byl spojovací materiál. Pětimetrovou konstrukci jsem postavil přímo na Vltavské uprostřed trávníku, kde je taková mrtvá zóna mezi metrem a budovou městského úřadu. Bylo to postavené docela profesionálně, na pohled hezké, což jsem chtěl, ale zároveň to tam zjevně nepatřilo. Čekal jsem, že tam zůstane pár dní, ale nakonec tam bylo dva nebo tři měsíce. Přímo pod okny úřadu Prahy 7, v místě, kudy denně projíždí tisíce aut. Byla to má největší výstava.
Jak to nakonec dopadlo?
Týpí stálo blízko místa, kde bydlí hodně lidí bez domova a záhy se do něj nastěhoval mladý bezdomovecký pár. Šel jsem se s nimi seznámit, popovídat si. Nejdřív se mě hrozně báli. Ptali se, kdo jsem, a člověk, který tam byl se mnou, řekl: „No, to je umělec, co to postavil.“ Začali se mi hrozně omlouvat a balit se, že jdou pryč. Říkal jsem jim, ať neblázní, že jsem to postavil tak trochu pro ně, že jsem ani nedoufal, že to takhle dopadne. Pak, když začala být velká zima – zespodu tam hrozně táhlo – a oni se odstěhovali, přijel jsem a zase jsem to celé rozmontoval a odvezl. Ještě chvíli tam zůstal vyšlapaný kruh, poslední skvrna, připomínka toho, co je v očích systému parazitování. To je přesně ilustrace, jak smysluplně naložit s materiálem, který je ve městě k dispozici. Člověk si z něj může vyrobit něco, co poslouží dalšímu.
Když jste mluvil o lidech, kteří žijí poblíž Vltavské, průvodce Pragulicu Honza je charakterizoval jako relativně asketickou komunitu, vagabundy, kteří nevyužívají služeb neziskovek, ale v porovnání s jejich klienty jsou radostnější a veselejší. Jako ty, na které se aspoň neútočí, ale to už prý také není pravda, protože lidi na ně hážou ze shora kamení...
Napadlo mě několikrát, že bych k nim slezl a začal si s nimi povídat. Přinesl třeba pár buřtů... ale na rovinu, na to prostě nemám. Nevím, jak to udělat. Hrozně mě štve, když dávám někomu na ulici drobák, a ten člověk mi strašně děkuje a pasuje se do role nižšího. Tenhle moment je nepříjemný a nevím, jak bych tam s ním naložil. I když při představě toho, jaké by to bylo, kdybych přišel zničehonic, si říkám, že by se to vlastně mohlo celé otočit. Já bych byl narušitel jejich enklávy, minorita uprostřed party, která je sebevědomá na svém teritoriu.
Nebýt gringo
Překvapíte se ještě něčím?
Filmem, který jsem teď natočil v Austrálii, jsem se dost překvapil. Je v minimalistickém stylu a s klidnou atmosférou, která ve zbytku mojí tvorby vůbec není. Byl jsem na jiném kontinentu, ale hodně mě ovlivnila i příroda a lidi. Naladil jsem se a pak mi to připadalo jako jediná možná cesta. Moc to ke mně nesedí.
O co šlo?
Jde o dokument z prostředí izolované aboriginské komunity. Funguje tam umělecké centrum, které je jediným zdrojem peněz nezávislých na státu nebo odpustkách diamantových dolů, které těží kolem. Jde o jediný místní udržitelný příjem. Dokument je proto o trhu s uměním tamního kmene Gija. Umění je tam ale zároveň symbolem postkolonialismu. Trh s ním je kolonizovaný úplně stejně, jako byli ti lidé po příchodu bílého muže. Zažívá stejné vykořisťování skrze bankovní přesuny, mediální ohlasy, skrze exotizaci, na čemž pak vydělávají především bílí kurátoři, kteří bydlí ve městech a přijedou tak akorát, když se chtějí vyfotit do časáku.
Jak jste se do komunity dostal?
Pro bílého člověka zvenčí je to docela těžké, protože se logicky setkává s dost silným černým rasismem a nutně působí jako parazitující gringo. Mně pomohla kamarádka Allana Hunt, která tam pracuje jako sociální pracovnice. Nechtěl jsem být za turistu ani parazitujícího dokumentárního filmaře, který je v jistém smyslu vždycky hyena, co se snaží vysát z postav utrpení a slzy jejich historie, takže jsem si od začátku dal dost radikální mantinely. Ve filmu není nikdo z místních vidět. Jsou v něm jen hlasy nás dvou, kteří chtě nechtě, povýšeným pohledem pohlížíme na komunitu a komentujeme její problémy od sociálních dávek, přes rekvalifikace, dvojí vysídlení, genocidu, až po trh s vysokým uměním.
Jaký byl pro tebe kontakt s místními?
Uvědomil jsem si, a nerad bych, aby to vyznělo rasisticky, jak moc jsou naše světy neslučitelné. A vlastně nevím, proč by se měly slučovat. Vybavuju si všechny ty National Geographic dokumenty, kde jsou krásy přírody a u nich rozhovor se zástupcem nějakého kmene. Domorodí mluvčí tam vždycky působí trochu jednoduše a člověku připadá, jakoby se snažili filozofovat, ale neměli dostatečný aparát. Došlo mi, že skrz mediální obraz to není vůbec možné pochopit. V rozhovorech s nimi jsem se často ztrácel, ale viděl jsem, že jenom proto, že to naopak já nejsem vzdělaný v jejich způsobu myšlení. Vlastně jsem si tam připadal celkem hloupě.
V rozhovoru diskutujete, zda by nebylo lepší to místo zkrátka opustit a nechat, jak je...
Je hrozný to takhle říct, ale došli jsme k tomu, že nechat místní v tuhle chvíli samotné by skončilo průserem. Chybí generace, která by mohla vést umělecké centrum, obesílat instituce... Je samozřejmě otázka, jestli něco takového potřebují. Nemůžeme po nich ale taky chtít, aby se vrátili zpátky do buše. Jsou vytržení ze společnosti, už nejde o to nechat je, ať si žijí po svém. Oni jsou v prdeli a dostala je tam genocida a útlak bílých. Ti je doslova posadili doprostřed prdele, když jim v poušti postavili novodobý koncentrák, kterému říkáme komunita nebo v Americe rezervace. Jak by se to vlastně jmenovalo u nás?
Sociálně vyloučená lokalita?
Hezčeji? To nemáme? Tam to aspoň zní hezky, my nemáme ani to hezký slovo.
Revoluce nebude
Vystudoval jste FAMU, máte za sebou několik filmů a s videem pracujete i při svých intervencích. Jaká byla vaše cesta k tomuhle médiu?
Všechna videa dělám díky kolu, protože jsem začal točit, jak jsme jezdili na kole. Mám to vzít zeširoka? Bylo to horský kolo a freestyle – bmx. Chvíli jsme to šudlali a pak jsme si řekli, že uděláme web, abychom měli kam dávat články. Byl to první a největší web tohohle druhu u nás. Už tenkrát se rozjížděl, ale po deseti letech je z toho slušnej byznys.
Zůstal jste s těmi lidmi v kontaktu?
Ne, s tím jsem musel přestat. Bylo to vlastně dost podobně jako se street artem. Ze sportu a subkultury, v případě tehdejší freestyle – bmx dost punkové, se stala profesionální atletika, která běží na MTV a je to jenom byznys. Pro mě se z bmx/skate/snowboardových videí stala práce jako každá jiná. Nevím, jestli je to věkem. Kamarádi, kteří v tom zůstali a kterým je teď přes třicet, musí nosit kšiltovky a fluorescentní hadry, aby zapadli, když dělají o víkendu akci pro patnáctiletý kluky.
Mají povinnost nosit oblečení konkrétní firmy?
Jo, jsou to sponozorovaný reportéři. Vy v redakci nedostáváte hadry od Niku (smích)? Máte špatně vychytaný marketingový strategie, stačí poslat pár předplatných (smích).
Krom videa jste se taky hodně pohyboval na ulici...
Od malička jsem něco tvořil. Ze změti všech možných dětských aktivit mi zůstalo ježdění streetu na kole a pak dost dlouho aktivně street art. Takový ten klasický: šablony, plakáty, svoje ksichty, všemožný nápisy, kopírování propagandy. Třeba jsem si udělal svoji prezidentskou kampaň a kandidoval jsem... Pak jsem na to trochu zapomněl a pak jsem se dostal na FAMU. Tou dobou jsem byl naprosto fascinovanej experimentálním filmem a videoartem, avantgardními hnutími. Zajímala mě čistě estetika a všechny formy, které si můžu s videem a pohyblivým obrazem zkusit. Byl jsem naprosto posedlý technickými možnostmi. Po pár letech mě ale přestalo bavit učit se pořád nový a nový technologie. V tomhle smyslu jsem teď naprosto zabedněnej a novou techniku neznám. A to mě asi nějak přimělo, abych šel zpátky na ulici, už ne skrz street art, ale skrze performance, které jsem do té doby vůbec nedělal. Bylo pro mě hrozně zajímavé přelomit stud, jít na ulici a vstupovat do interakcí s lidmi. Cítil jsem, že se vracím, odkud jsem přišel, ale jinak. To se přetransformovalo do různých zásahů, které někdy využívají street art, ale je v nich i videoart.
Jakou má v tom, co děláte, roli estetická stránka věci?
Moje věci nejsou složitě esteticky kódované. Chci napřímo promlouvat k lidem, tak je jasné, že to musí být trochu okleštěné. Takže občas až prvoplánové a jednoduché. To je pro umělce problém. Jednoduché čtení je na obtíž. Když to přečteš rovnou, je pak otázka, jestli to je pořád umění, nebo už „jen“ aktivismus. Jinak teď dělám takový roztomilý věci. Všechno to je romantické, poetické. Těžko říct, jestli už jsem nezjistil moc, jak do toho jednoduše píchnout, aby to bylo zajímavé. Tážu se sám sebe, jestli už to není moc hezký. To je pak na aktivistech, aby ty témata zpracovali radikálněji.
Kde pro vás leží hranice mezi uměním a aktivismem?
Moc to nerozlišuju, techniky se ale liší. Je škoda, že se nedaří víc oboje spojovat. Asi to bude tím, že na demonstracích moc umělců nebývá. Pak se jen člověk může divit, že se těmi tématy zaobírají. Nechápu to. Přijde mi to jako přetvářka a hra, že tě něco zajímá. Proč je tak málo lidí na antifašistických demonstracích, když v hospodě vedle umělecký školy ti každý řekne, že je antifašista? Přijde mi to jako lenost. Dokud průšvih nebude razantnější a fašisti nepřeberou veřejný prostor ve viditelnějším měřítku, budou všichni jen kecat u piva. Dobré je zajet si do Španělska nebo do Jižní Ameriky, nechat se naočkovat veřejnou aktivitou, která prosakuje vším a kde se lidi o veřejných tématech přirozeně baví.
Těžko přehlédnout vaši důslednou sebereflexi. Odkud se bere?
Sebereflexivní egomaniactví (smích). Taková diagnóza. To ve mně vyvolávají, nechci říkat pankáči... nutí mě k tomu okolnosti. Lidi, se kterými se vídám, a to je dobře. A je to ostatně i to, co bylo dobré na těch uměleckých školách – tam se lidi pořád tak patlají sami v sobě, že pokud to nevezmou za vyloženě špatný konec a nestanou se z nich egomaniaci, tak tu schopnost sebereflexe můžou získat.
Vracíme se k anarchismu – co myslíte, bude revoluce?
Kdy? To si zapíšu (smích). Věřím v to, že si snad nějakou dokážu vytvořit sám v sobě a začnu být klidnější a žít si po svém. Asi se budu muset nějak izolovat od společnosti, protože v celospolečenskou revoluci nevěřím. Co se týče budoucnosti, jsem čím dál větší pesimista, ale snad mi to nebere sílu, abych pokračoval dál v tom, co dělám. Chvílemi se bojím, že to dělám jenom pro sebe. Teď bylo fajn vést workshopy s dětmi, kde se jich pár usmálo. To bylo největší zadostiučinění, které jsem za poslední rok zažil. Poprvé jsem pracoval s dětmi a viděl, že jim ukazuju něco nového a že je to baví. To bylo dost dobrý. Hele, tyhle patetický kecy tam nemůžou bejt (smích)
Jaký máte vztah k patosu?
Myslím, že si v něm docela libuju (smích). Patos, klišé a do jistý míry i kýč využívám a vlastně i obdivuju. S tím souvisí i ta romanika, která je pro mě pořád nová. Je vidět, že už jsem dlouho neudělal nic, abych se musel bát, že přijde policajt. Začal jsem se tázat, jestli všechny ty věci musejí být agresivní a jestli to nejde dělat víc poeticky, aby kritické sdělení mohlo přinést uspokojení krásnem. Nebo možná stárnu, začínám se bát a nechci mít průsery. Nevím.
***
Vladimír Turner (1986)
Videoartista, experimentální fimař a angažovaný umělec. Vystudoval FAMU (Centrum audiovizuálních studií) a ateliér intermediální konfrontace Jiřího Davida na UMPRUM. Byl členem skupiny Ztohoven, ze které v roce 2010 odešel. Zúčastňuje se řady skupinových výstav nejen na území ČR a rád tvoří ve veřejném prostoru cizích měst. Podílel se na vzniku několika filmů: např. O mediální realitě, Manuál na výrobu teroristy a Vzpomínky na budoucnost. Záznamy jeho projektů jsou k vidění na www.sgnlr.com.
