Jsem bez obav. Jakpak by také ne, v dnešním světě, kde je všechno moje – moje taxi, moje lékárna, moje odměny v mojí bance, moje jsou dokonce i šminky netestované na zvířatech. Naštěstí i zprostředkovatelé telekomunikačních služeb nezůstávají pozadu a touží být moji. Byla by škoda, kdyby tak velký hráč, jako je například moje ó2, snad patřil někomu jinému! Jako jeho výhradní akcionář jsem si trochu zašpásoval a s pomocí instrukcí srozumitelného a příjemného gentlemana ve sluchátku jsem si nadělil malou revoluci: Frí ó2 - volání kdykoliv a kamkoliv zdarma! Snad chvíli jsem váhal, jestli přeci jen potřebuji dál platit mojí vlastní firmě, ale nakonec, bude to legrace, zvlášť s nabídkou nových zvýhodněných telefonních přístrojů, které mi blahosklonný muž garantoval. S pořízením záznamu našeho důvěrného a oboustranně obohacujícího rozhovoru jsem neměl problém, neboť chápu, že takto vzácná chvíle se neopakuje každý den.
Za pár dní jsem obdržel úhledné psaní, ve kterém mi jiný dobrý muž snad nějakým nedopatřením naznačoval, že moje ó2 je také jeho a přikládal smlouvu, stvrzující jeho slova. Raději jsem proto navštívil mojí nejbližší ó2 pobočku, kde mi jeho domněnku potvrdili. Odvolal jsem se na legislativu mojeho státu, která říká, že do 14 dnů mohu odstoupit od jakéhokoli svého souhlasu. Tento čas na rozmyšlenou se prý však vztahuje jen na souhlasy ke zcela novým službám, nikoliv revolucím, kteréžto pouze navazují (sic!) na služby zřízené v minulosti. Uf! K mému dalšímu zklamání, slíbená zvýhodněná nabídka telefonů tkvěla v možnosti splátek bez navýšení. Dobrá, chtěl to sám, tomu majetnickému pánovi smlouvu nepodepíšu, rozhodl jsem se. Avšak je to prý jen kus papíru. Kruciální byl totiž můj rozhovor. Smlouvu prý podepisovat nemusím, potom ale budu platit ještě víc. Ještě, že alespoň ta banka je stále moje.
