Londýn je jedním z měst, která se pyšní jedním z nejvyšších počtů lidí z rozmanitých a „netradičních končin“ této planety. V praxi to vypadá tak, že například do školy chodíte s dalšími studenty ze sto dvaceti zemí světa. Každý, kdo přijel do Británie, to vnímal jinak. Ale Jane, spolužačka z Jamajky, například prohlásila: „Všichni jsou tu děsně bílí.“ Pousmála jsem se, napadlo mě totiž, jak „barevné“ mi připadaly moje první minuty na letišti Heathrow.
Člověk vroste do nového světa, barvy mu mizí před očima a nakonec netuší, že někdy nějaké odstíny vůbec byly. Zjistíte, že Fatima nosí pod džilbábem barevné „najky“ a baví jí kickbox. Dredatá Jane je matkou tří dětí a smaží banány na těžké železné pánvi – miluje reggae a Čajkovského. Valerio z Brazílie nechápe, proč je zrovna na Vánoce osvícený Oxford Circus, když je stejně taková kosa, že se v ulicích nedá tančit. „Nevím,“ odpovídám, „Santa Claus si prostě vybral blbou dobu.“
Léta plynou a zvláštností ubývá. Už nepozvedáte obočí nad tím, že něčemu nerozumíte, že je něco nové nebo jiné. Nutkání všechno pochopit, zařadit a označit se natolik unaví, až někam zmizí navěky. Proměníte se v radiový přijímač a necháte plynout. Nezatížený, bezdrátový signál, který se šíří tam a zpět svobodným a volným prostorem, vzduchem i vakuem. Milióny zvuků, chutí a barev – přijímáte poezii. Takové rádio bych si jednou ráda poslechla i v Česku.
