Na inzerát pronájmu bytu v pražských Nuslích se mi ozvalo asi osm lidí. Některým byl příliš malý, jiným příliš velký, ale tři vážní zájemci zůstali, brouzdali po bytě a diskutovali, kam dají postel, kam kytky a kam skříň. Postával jsem v ústraní, když ke mně jedna zmíněná paní přišla a říká: „Můžu se Vás zeptat narovinu, jsou tady v tom domě, v té ulici a tady v těch Nuslích cikáni? Protože já bych tu bydlet nemohla, my je nemáme rádi.“
Odvětil jsem paní, že v domě, ulici, Nuslích, Praze a v ČR cikáni skutečně žijí. Vyvalila na mě oči. Řekl jsem taky, že soused nade mnou chová prase a paní odnaproti je schizofrenička. Prase a Romové v domě byli planá lež, ale trochu mě to mrzelo. Ne to, že jsem lhal, ale že tam nejsou. Paní poděkovala nějak vkrkuknedlíkově, ruku mi nepodala a řekla, že se ozve. Neozvala se, já si zapálil cigáro a čekal na další příchozí. Přišli tři. Paní Kočí a dvě děti. Malý v náruči a dcerka cupitala za nimi. Něco mě zaujalo. Zatímco ostatní zájemci přicházeli oblečeni neformálně, paní Kočí byla krásně oblečená a děti měly úhledné pěšinky. Povídali jsme si a pustil jsem je do bytu. Až v bytě při světle jsem si všiml, že paní Kočí má na tváři vrstvu světlého make-upu, jen její ruce prozrazují skutečnou barvu kůže. Polilo mě horko v letním dni a v hlavě se rozpulzovala vlna myšlenek. Tohle je rodina, kterou tu chci mít, věděl jsem. Co bylo však horší, klopil jsem oči, měl jsem ostych se na paní podívat, podívat se jí zpříma do tváře, protože stud za lidi, za společnost, za svět, ve kterém jsem se ocitl a kam museli vcházet Romové s make-upem žádat o pronájem bytu, se mi ani trochu nelíbil. Nebyl to můj svět a nebyla to moje společnost, chtěl jsem jí to říct.
Několik známých mě v následných dnech obvinilo ze sociálního experimentu. O žádný nejde, říkal jsem, byli to naprosto nejsympatičtější a nejférovější lidi, kteří prošli mými dveřmi. Když byla smlouva podepsána, seznámil jsem se i s panem Kočím, mladým Romem, který jako mechanik spravuje lidem auta, dozvěděl jsem se, kde pracuje paní, kam chodí děti do školy a že babička bude chodit hlídat. Tenkrát jsem jim řekl, že jsem antirasista a že kdyby měli problémy v domě nebo kdekoli, ať se na mě obrátí. Paní se rozplakala, pán mi podal ruku a objal mě.
Je to už víc než rok a tolik předvídaný error sociálního experimentu nenastal. A i kdyby došlo k nějakému zaškobrtnutí, v mém bytě by rozhodně zaškobrtli Češi jako jacíkoli jiní, jako ostatně naprostá většina z těch před nimi i po nich. Skoro doufám, ale že žádné po nich nebude. Že místo toho paní Kočí už dlouho nebude muset jít nikam jinam žádat o pronájem bytu s vrstvou make-upu, který je nedůstojný nikoli pro ni, ale pro tento svět.
