Ten den se pořádně nevyspím ani nenajím a trápím se nekonečnými otázkami, které zní nějak takto: Jak to udělat, když jsou argumentační techniky i síla mého hlasu níže než oné rozhořčené ochranitelky českého státu? Jak vysvětlit, že lidé na útěku před válkou mají nárok na pomoc od bohaté Evropy a že solidarita je něco, co se cítí do morku kostí? Nedá se to spočítat ani zvážit. Jak vysvětlit, že i já si za poslední rok na vlastní kůži zkusil, jaké je to potřebovat pomoc a dočkat se jí.
Bojím se, že i tak budu utlučen sérií čísel, postojů, placek s přeškrtnutou mešitou a jiných nesmyslů šířených webem IVČRN. Nějak dopředu vím, že nebudu nejen vyslyšen, ale ani slyšen. Co teď? Uspořádat rodinnou intervenci? Nakonec mě to však napadne! Vytáhnu vaření. To určitě spojuje. Až pak se zeptám, s najezenými břichy, co se to sakra na jejím FB děje! Vydávám se nakoupit a se zeleninou obtěžkanou károu si to frčím na rodinné setkání. Cítím napětí v hrudi, ale myslím pozitivně.
Parkuji před dveřmi, s krabicí pod ramenem, zazvoním a čekám. Otevřou se dveře, zaslechnu: „Ahoj“, kráčím dál a zouvám si boty. Než stihnu umístit krabici na linku, zazní: „Poslouchej, jak ty to máš s těmi uprchlíky?“
