Folklór – to jsou pro většinu z nás kroje a tradice zaseknuté v čase. Lidová tvorba ale přežívá i v současnosti v podobě osobitého a často záměrně primitivního písničkářství, které reflektuje život v jeho surovosti i poetické kráse. Kyjovská zpěvačka Nikola Mucha rovnou nazvala svůj debut Slovácká epopej a naplnila ho syrovými obrazy každodennosti. Je to trochu moderní šanson, trochu nezávislý folk, ale ze všeho nejvíce feministický punk – nekašírovaný, naštvaný a také plný sprostých slov. Díky nim si vysloužila srovnání s „pornofolkařem“ Závišem, jenže místo jeho opileckých popěvků nabízí Mucha hořkosladkou zpověď předčasně dospělé ženy uvězněné v marném vztahu, která ale ještě pořád nepřestala hledat naději.
Výjevy ze Slovácké epopeje napsala Mucha vesměs před lety v Kyjově a znovu je oživila poté, co se přestěhovala do Brna. Zde shromáždila band místních muzikantů, v němž se sešli M. E. Kyšperský (Květy), P. Zavadil (Ty Syčáci) a Š. Svoboda (Budoár staré dámy). Rockový kabát podtrhuje drsnou výpověď o životě, který v Půl kila vepřovýho redukuje na „nakúpit, uvařit, sníst, vykakat“. Hlavním tématem jejich písniček jsou ale muži (nebo možná jen ten jeden) – nezodpovědní a věčně opilí, jednoduše nepoužitelní. Mucha je v textech posedlá mužskou tělesností, tedy přesněji jejími externími projevy – špinavým prádlem a pachy (Její CD-R debut z roku 2009 se jmenoval Chlupy.). Pro ženu zavřenou s dítětem doma jsou náhražkou muže, v něčem reálnější než ten, který přijde večer z práce (a nebo nepřijde vůbec).
Některé z postřehů a průpovídek („Chlapi sú kokoti, chlupatí roboti“, „To co mi vadí, to jsi ty“) mají potenciál zlidovět, stejně jako verše Čokovoko, které v kulturní válce bojují po jejich boku o to, aby byl v popu slyšet ženský hlas. Škoda, že Mucha na rozdíl od nich vlastně jen velmi málo zpívá o sobě, jako kdyby nevěřila, že její vnitřní svět (mínus nadávky) někoho vůbec zajímá.
Holubičí písně
Ve srovnání s Muchou mnohem tradičnější podobu folkového písničkářství, stojícího na poetických textech a éterickém projevu, skrývá album Tayna stejnojmenného uskupení slovenské písničkářky Ľubici Christophory. I jejím partnerem je Martin E. Kyšperský, který společně s Ondřejem Ježkem (desku míchal) mají většinu času v podstatě jediný úkol – neublížit něžným melodiím, které připomínají křehké skleněné miniatury. Ľubica Christophory vystupuje i ve dvojici La Va, patří ale také do volného sdružení Ora Pro Nobis kolem Oldřicha Janoty, jehož prostý, zenový přístup k tvorbě písniček je na albu hodně cítit.
Christophory střídá jazyky od slovenštiny přes ukrajinštinu a polštinu až k angličtině, pořád ale jednou nohou stojí v melancholii středoevropského folklóru. Její texty přetékají lyrickými přírodními motivy a lidé se v nich objevují jen jako vnější vzruchy, které brání slastnému splynutí s přírodou. („Si moj nežný nepokoj“ zpívá v Dachmury). Dojímavé folkové manýry v některých částech desky naštěstí vyvažují energičtější, jazzovější aranže skladeb, jako jsou Javor či Sumoju a když se v Zo všetkého přidá tleskání, něco, co původně zní jako ukolébavka, vyroste do krásy. Ostatní písničky se vesměs vznáší v bezčasém éteru atmosféry čajoven a jsou tak holubičí, až se chvílemi vytrácí do prázdna.
Mucha – Slovácká epopej (Piper Records, 2013)
Ľubica Christophory, Martin E. Kyšperský – Tayna (Galén, 2013)
