„Na co si myslíš že knihovny jsou?“ otočí se na mě Jess, když ji udiveně následuji tímhle architektonickým zázrakem plným lidí bez domova. Alespoň ty veřejné vždy byly jedněmi z prvních nízkoprahových komunitních center pro nemajetné lidi. Myšlenka rovného přístupu ke knihám, které si člověk nemůže dovolit a potažmo ke znalostem a vzdělání je stará jako vědomí systémové nespravedlnosti generující chudobu, které se za ní vleče jako ocas. „Tohle je dítě industriální revoluce. Jak knihovna, tak její osazenstvo,“ pokračuje Jess, když mě vede dál do útrob skleněné krychle.
Knihovnu navrhl jeden z nejoceňovanějších holandských architektů Rem Koolhaas a 362 987 čtverečních stop téhle budovy z krystalického skla a oceli působí na turisty mimořádně impresivně. Obsahuje pět platforem z nichž každá je zasvěcená určitému programovému prostoru. Další čtyři otevřená podlaží mezi nimi nabízejí místo tisícovce lidí, kteří sem mohou přijít číst, použít jeden z tří set počítačů, anebo jen tak odpočívat v „obýváku“ nedaleko fontány.
Jessina práce bývala kdysi zápultní. Jako jiné knihovnice nevystupovala třeba celý den z poza dřevěné desky, která z ní dělala podivnou figuru bez nohou. Pak se ale něco změnilo. Po cestě domů na autobus potkávala desítky lidí bez domova, kteří na zmuchlaných batozích posedávali někde pod lampou a četli knihy a časopisy. Tohle jí nedávalo smysl. Slovo dalo slovo a Jess jakoby narostly nohy.
Terénní knihovnice dnes vyráží do denních center pro lidi bez domova, do nocleháren, i do ulic. Její job nabral zcela jinou dimenzi. Chodí a říká: „Hej, nedaleko je překrásná teplá čítárna, přijďte si uvařit čaj a strávit den mezi knihami.“ A daří se to. Kromě lidí bez domova, kteří mohou smysluplně trávit čas v teple a s knihou v ruce, jsou nyní v seattleské centrální knihovně vítáni i jejich psi. Co na to veřejnost? Prý si zvykla. Bezdomovectví je součástí městské krajiny po celé věky, je nakonec úplně jedno, jestli jsou venku nebo uvnitř.
