Z původně velmi nadějného režiséra Francoise Ozona se postupně vyvinul zručný řemeslník, který zvládne natočit film na jakékoli téma, v jakémkoli žánru a v rekordním čase – jeho snímky tak začaly sklouzávat až k povrchnosti. Ten poslední, Jen 17, je ale v jistém smyslu navázáním na počátek jeho kariéry. Film, rozdělený čtyřmi ročními obdobími a čtyřmi písněmi Francoise Hardyové, vypráví o sedmnáctileté Isabelle, krásné dívce z dobré rodiny, jež se ne z úplně jasných důvodů začne věnovat prostituci přes internet a vést paralelní, utajovaný život.
Bez senzace i moralizace
Ozon zpracovává téma mladistvé prostituce velmi inteligentně – nepsychologizuje, udává jen několik letmých indicií, které mohly sehrát svou roli, ale zároveň je příliš nerozvádí, aby z nich dělal nedeterminující prvky. Například to, že Isabellina matka je pár let po rozvodu. S otcem se Isabelle vídá zřídka a na otázky o něm odpovídá vyhýbavě. Stejně Ozon inscenuje její první sexuální iniciaci – jako chladný sex s náhodným turistou během letních prázdnin, který se Isabelle nijak nedotkne, naopak ji – zdá se – uvrhne do větší distance od sebe a svého těla.
Film tak připravuje podhoubí ryze moderního příběhu, jenž zasazuje etapu dospívání do současného kontextu moderních technologií. Ozon ale ukazuje Isabellino dobrodružství bez jakéhokoli morálního postoje, nemá potřebu nijak soudit. Naopak, snímek je často prodchnut odlehčeným tónem a humorem. Ve scénách s klienty, většinou staršími pány, pak režisér zobrazuje odtažitost Isabelle – to, jak vnímá samu sebe jako postavu v nějaké hře, jíž si stanovila, ale která se rozvíjí už nepředvídatelně. Isabelle se evidentně neprodává pro peníze (ty jen bezúčelně schraňuje), ale ani z potěšení. Její prostituce je součástí vzpoury během dospívání, experimentem, radikálním zážitkem. Když se jí zoufalá matka ptá, proč a hledá vysvětlení, co se kdy stalo špatně, Isabelle mlčí nebo odpovídá, že neví. Ještě je v životní fázi, kdy dělá extrémní věci instinktivně, aniž by je uměla racionálně vysvětlit.
O tajemství tajemně
Film dobře zobrazuje, jak je v dospívání důležitá právě ona radikálnost gesta, extrémnost jako metoda poznávání a vymezování se – skočit do studené vody a pak vidět, co se stane. Jiné je samozřejmě to, že Isabelle zároveň celou akci vědomě řídí. Založí si profil na internetu, komunikuje s klienty, schovává peníze, není to mimoděčné opíjení se do němoty. Jistou Isabellinu výjimečnost, narušenost, film naznačuje i tím, když se Isabelle těžko vrací ke svým vrstevníkům, k mladistvým láskám, k sobě rovným. Film nevypráví, že po vzpouře už bylo všechno v pořádku a zapomenuto. Nabízí oproti tomu různé možnosti, otevírá otázky, jimiž vede diváka. Jen se z různých stran snaží definovat hlavní hrdinku, aniž by zároveň předstíral, že ji zná a má k ní klíč.
Jediným zklamáním filmu je až závěr. Zjevení se Charlotte Ramplingové jako staršího předobrazu Isabelle, postavy, v níž se Isabelle náhle uvidí jako v zrcadle. Charlotte jí navíc vyjádří obdiv pro to, že Isabelle měla odvahu pro něco, pro co ona neměla. Proč ale obdiv? Postoj filmu, jenž sympaticky nesoudil Isabellino jednání, ale také ho nerelativizoval, se najednou nepochopitelně láme.
Jen 17 (Jeune et jolie), r. Francois Ozon, Francie, 2013, 95 min
