Čert vem Žižkov. Podstatné je, že čím déle tu žijeme, tím lépe se umíme chovat. Čím více chodíme ulicemi, tím víc informací a návodů ke správnému životu získáváme. Za poslední rok už jich je pěkná řada. Víme tudíž, že támhle je hřiště, a proto hlavně „Nekopat do balónu“. Nevadí, nekopeme, jdeme dál. V Jeseniově zjišťujeme, že na „Soukromé zvonky, nezvonit“. Nezvoním, civilizovaně pokračujeme, přemýšlím jen, jak se asi tváří při pohledu na tu ceduli pošťák. A nedej bože Ježíšek, jak dlouho ten tam nebyl? V ulici Nad Parukářkou už víme, že jde o „Soukromý pozemek, nelamte plaňky“. Plaňky nelámu, zato si lámu hlavu nad tím, co je plaňka. Naproti na vratech je zase velký nápis „Zvoňte“. Počkat, tady něco nehraje. Kolik lidí už prošlo kolem a nikdo nezazvonil? Nevychovanci. Zásadně se chovám slušně, vykonám pokyn, zvoním a odcházíme za roh.
Už máme krátkou kostičku skoro za sebou, pytlík s hovnem položím na hromadu odpadu vedle popelnice, respektujeme totiž nápis „Soukromá popelnice, neházet odpad“. Za vozovnou ani nedutáme, tam totiž zase mají výstražné „Nerušte noční klid, nekřičte“. Z tohohle nápisu mám ale doopravdy noční můru. Už vím, že zase budu svědkem zločinu. Jsou dvě v noci a jako obvykle potkám usměvavou holku se psem, co má zlomený ocas. „Dobrý den,“ vystřelí směrem ke mně. Napadne mě: „Jaký den, co to mele?“ Ale ani nepípnu. „Barunooooo, poceeeem!“ zahuláká. Subverzivní anarchistka. Z noci si udělá dobrý den, jen aby mohla křičet pod cedulí. Nakopnu balón a jde se domů. Čtvereček je u konce.
