NP č.406 > FejetonZpověď holčičákaJan Stern

Nevím, jak jsem toho dosáhl, ale nikdy jsem nějak nepochyboval o své mužské identitě. Ani jsem nepřemýšlel, co to vlastně být mužem znamená, a zda bych snad neměl být nějak víc mužný, navzdory tomu, že můj biceps neční, ani když zatnu. Jenže v poslední době na mě v tomto směru lezou různé pochybnosti. Důvod je jasný: digitální vysílání.

V časech, kdy vysílání bylo poklidně analogové a mužnost byla prověřována klidným paternalismem majora Václava Erbana v pořadu Federální kriminální ústředna pátrá, radí, informuje, decentním džentlmenismem Pavla Lukeše v Šesti ranách do klobouku či kalným zrakem Babulovým v seriálu Hospoda, bylo vše v pořádku. Pak však přišla éra digitální a s ní televize „specializované na muže“. A já najednou cítím nejistotu, jak to vlastně s tou mou mužností je.

Proč? Tak za prvé, nejsem ani trochu vzrušen, když vidím pořad o tom, jak tři zpocení Texasané montují choppera. Nevím, kde by mohla být chyba. Že by nějaké ženské hormony omylem uniklé do Sunaru ve státním podniku Laktos?

A je to ještě horší. Zcela mne míjí i podívaná, jak chlap v helmě a montérkách profukuje hovnocuc, kydá hnůj nebo třídí odpad na jatkách. Patrně jsem neměl ve formátujícím období dostatek správných mužských vzorů, můj otec si chodil zaplavat do septiku jen výjimečně. Že nejsem skutečný muž, mi ovšem potvrzuje i to, že mou pozornost nedokáže polapit dokument odhalující, jak srbští fotbaloví chuligáni vzpomínají na bitky a chlubí se svou naleštěnou devítkou. Za tuto mou změkčilost může bezesporu neblahý výchovný vliv strýce Bedřicha, který cvičil na všech spartakiádách od roku 1955 a dráždil mou latentní homosexualitu svůdnou tezí, že fyzkultura posiluje ducha a učí fair-play.

Ba dokonce ani sérioví vrazi mi nepřijdou moc cool. Nevím proč, asi proto, že jsem byl zdeformován zjevně bezpohlavním radou Vacátkem, který kupodivu nikdy nikomu neuřízl hlavu a zločiny – až teď mi dochází ta perverze – vždy pouze vyšetřoval. Jak se mohlo rozvinout mé cool-mužství, když mi byl vzorem muž, jehož největší akcí bylo, když si prudce vyndal ruce z kapes huberťáku, případně si rozšafně zapálil viržinko!

Poměrně mě též zneklidňuje, že se mi ani trochu nezrychlí tep, když vidím zpomaleně bouračku. I když tedy Simír visící na nožnici helikoptéry ve stometrové výšce, který i přesto zvedne mobil, neboť na držení mu jedna ruka koneckonců bohatě stačí, ve mně přeci jen jisté rozechvění způsobil, to nebudu lhát. Vůbec nejhorší ale je, že necítím sounáležitost s chlápky ve staré hokejové masce s motorovou pilou. Kde udělali moji vychovatelé chybu? Proč mne jen brali tenkrát na ten prokletý balet do Národního divadla? Hrál jsem u toho sice digihru s vlkem a zajícem, leč přesto ve mně hošani v punčocháčích zřejmě zadusili cosi bytostně chlapského.

Proč mi jen rodiče pořád cpali do rukou nějaké měkoušské knížky a tlačili mě do buznaknihovny? Proč mi raději nevysvětlili, že největší senzací je, když vyskočíte z letadla nad Alpami, se snowboardem v podpaží a bruslemi na nohou? Proč mě vykastrovali Boříkem, Barbánkem a obludně neadrenalinovými Dětmi z Bullerbynu? To mi nemohli před spaním pouštět aspoň kung-fu filmy? Proč jsem se musel až teprve před pěti lety celkem náhodou dozvědět, co je to „vytuněná kára“? Musel mi opravdu nad postelí viset Imrich Bugár místo commandos?

Ale co, tak špatné to se mnou snad ještě není. Ano, na Notting Hill se dívám. Přiznávám, Nevěstu na útěku vypínám až deset minut před koncem. Ale Sex ve městě ještě fakt nesleduju. Čtyři pipky u stolu řešící boty, vztahy a penisy mě nedostanou. Ještě ve mně kus chlapa sakra zbyl!

 


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Per aspera ad astra / Jan Stern > NP č.490 > Fejeton Za mého dětství bylo oblíbenou kratochvílí děvčat vedení takzvaného památníčku. Asi víte, o co šlo: o takovou knížečku s prázdnými listy, kterou vám děvče dalo a vy jste mu tam měli něco napsat nebo namalovat „na památku“. Potíž byla, že jsem nikdy jaksi nepochopil tu základní poetiku žánru. Co se čeká? Kde jsou meze? Kdo jsou klasici? Já v tom naprosto plaval. V Rozumu do kapsy o tom nic nepsali a dokonce ani v Pionýrské stezce nenavedli mne na správnou stezku. A tak jsem to bral tak nějak od srdce – základ všech katastrof světa.   číst dále Dobře vypečené gestapíčko / Jan Stern > NP č.454 > Fejeton Možná tomu nebudete věřit, ale jsou věci, o kterých se mi žertuje těžko. Ovšem nejspíše vás překvapí, které to jsou, či spíše, které to nejsou. číst dále Mrazák / Jan Stern > NP č.522 > Fejeton Pověst má člověk jen jednu. A měl by si ji chránit. My, co jsme o ni již přišli, si samozřejmě můžem dát voraz. Ale já dnes nechci psát o pověsti osobní, ale kolektivní. Jde mi teď o nás všechny, o lidstvo. Přesněji o lidstvo současné. číst dále Simonina éra / Jan Stern > NP č.461 > Fejeton Život je rozčlánkován. Na etapy. Já osobně třeba prožil etapu Julie. Robertsové, samozřejmě, v kozačkách nad kolena a se žvejkačkou. Pak přišla éra Marie, tedy Fredrikssonové, z Roxette, v elasťákách, v klipu Joyride. Pak mi vlítla do denního snění Alice na laně. Tedy Alicia Silverstoneová, z klipu Cryin od Aerosmith. Načež nastala éra Rejčl, přesněji tedy přiléhavého trička Jennifer Anistonové v Přátelích. Od Mars útočí! začala epocha Natalie. Tedy Portmanové. Kvůli jedné vánoční krizi se nakrátko vyhoupla na trůn epochy Keira, no ale pak nastoupila do zpráv na Nově Charvátová (to je ta bloncka, co se po ní slehla zem) a bylo vymalováno. Na chvilku. Než přišla Avril. Které jediné dokážu odpustit černé oční stíny. číst dále
Odběr novinek

Dobré zprávy z NP Chcete vědět, co je u nás nového? Přihlašte se k odběru newsletteru.

Zásady zpracování osobních údajů