V časech, kdy vysílání bylo poklidně analogové a mužnost byla prověřována klidným paternalismem majora Václava Erbana v pořadu Federální kriminální ústředna pátrá, radí, informuje, decentním džentlmenismem Pavla Lukeše v Šesti ranách do klobouku či kalným zrakem Babulovým v seriálu Hospoda, bylo vše v pořádku. Pak však přišla éra digitální a s ní televize „specializované na muže“. A já najednou cítím nejistotu, jak to vlastně s tou mou mužností je.
Proč? Tak za prvé, nejsem ani trochu vzrušen, když vidím pořad o tom, jak tři zpocení Texasané montují choppera. Nevím, kde by mohla být chyba. Že by nějaké ženské hormony omylem uniklé do Sunaru ve státním podniku Laktos?
A je to ještě horší. Zcela mne míjí i podívaná, jak chlap v helmě a montérkách profukuje hovnocuc, kydá hnůj nebo třídí odpad na jatkách. Patrně jsem neměl ve formátujícím období dostatek správných mužských vzorů, můj otec si chodil zaplavat do septiku jen výjimečně. Že nejsem skutečný muž, mi ovšem potvrzuje i to, že mou pozornost nedokáže polapit dokument odhalující, jak srbští fotbaloví chuligáni vzpomínají na bitky a chlubí se svou naleštěnou devítkou. Za tuto mou změkčilost může bezesporu neblahý výchovný vliv strýce Bedřicha, který cvičil na všech spartakiádách od roku 1955 a dráždil mou latentní homosexualitu svůdnou tezí, že fyzkultura posiluje ducha a učí fair-play.
Ba dokonce ani sérioví vrazi mi nepřijdou moc cool. Nevím proč, asi proto, že jsem byl zdeformován zjevně bezpohlavním radou Vacátkem, který kupodivu nikdy nikomu neuřízl hlavu a zločiny – až teď mi dochází ta perverze – vždy pouze vyšetřoval. Jak se mohlo rozvinout mé cool-mužství, když mi byl vzorem muž, jehož největší akcí bylo, když si prudce vyndal ruce z kapes huberťáku, případně si rozšafně zapálil viržinko!
Poměrně mě též zneklidňuje, že se mi ani trochu nezrychlí tep, když vidím zpomaleně bouračku. I když tedy Simír visící na nožnici helikoptéry ve stometrové výšce, který i přesto zvedne mobil, neboť na držení mu jedna ruka koneckonců bohatě stačí, ve mně přeci jen jisté rozechvění způsobil, to nebudu lhát. Vůbec nejhorší ale je, že necítím sounáležitost s chlápky ve staré hokejové masce s motorovou pilou. Kde udělali moji vychovatelé chybu? Proč mne jen brali tenkrát na ten prokletý balet do Národního divadla? Hrál jsem u toho sice digihru s vlkem a zajícem, leč přesto ve mně hošani v punčocháčích zřejmě zadusili cosi bytostně chlapského.
Proč mi jen rodiče pořád cpali do rukou nějaké měkoušské knížky a tlačili mě do buznaknihovny? Proč mi raději nevysvětlili, že největší senzací je, když vyskočíte z letadla nad Alpami, se snowboardem v podpaží a bruslemi na nohou? Proč mě vykastrovali Boříkem, Barbánkem a obludně neadrenalinovými Dětmi z Bullerbynu? To mi nemohli před spaním pouštět aspoň kung-fu filmy? Proč jsem se musel až teprve před pěti lety celkem náhodou dozvědět, co je to „vytuněná kára“? Musel mi opravdu nad postelí viset Imrich Bugár místo commandos?
Ale co, tak špatné to se mnou snad ještě není. Ano, na Notting Hill se dívám. Přiznávám, Nevěstu na útěku vypínám až deset minut před koncem. Ale Sex ve městě ještě fakt nesleduju. Čtyři pipky u stolu řešící boty, vztahy a penisy mě nedostanou. Ještě ve mně kus chlapa sakra zbyl!
