Svět se zbláznil – už ani neonacisté nejsou, co bývali. Tradici nevyznávají ani ve vztahu ke svým vlastním hodnotám. Na demonstracích převzali taktiku „černého bloku“ od svých nepřátel anarchistů a místo skinheadství se snaží pronikat do subkultur, kterými až dosud pohrdali a považovali je za úpadkové. Pokoušejí se o graffiti či hiphop, ve skupinách maskovaných tanečníků hopsají v ulicích na techno hudbu hardbass, puštěnou z kazeťáků. Nosí volné černé oblečení a šátky, objevuje se dokonce dříve nemyslitelný piercing.
Mění se i témata – neonacisté už neprotestují jen proti Romům, ale také proti vládním reformám a kapitalismu či za práva zvířat. Tradiční názory ovšem neopouštějí, spíš je různě propojují s novými. A tak jsme se mohli například setkat s peticemi proti Židům a muslimům kvůli krutým způsobům zabíjení jatečních zvířat. Migranti jsou pro změnu označováni za „rezervní armádu kapitálu“. Tradiční xenofobie je představována jako boj o zachování „identity“. Společnost podle některých z nich představuje „ekosystém“, citlivý na vstup „vetřelců“…
Hajlování pod obrazem Adolfa Hitlera vystřídala hesla o „svobodě“, jejímiž zastánci jsou údajně sami neonacisté, stíhaní „pouze pro názor“. Hitlera nahrazuje spíše jeho „levá opozice“, sociálněji zaměření nacisté jako bratři Strasserové, ale také postavy mnohem nejednoznačnější a spjaté s italským fašismem, včetně básníka Ezry Pounda či filozofa Julia Evoly.
Z české historie zdůrazňují neonacisté antikomunistickou minulost a odkazují tak například na „národní socialistku“ Miladu Horákovou nebo Jana Palacha. Na demonstracích s nimi občas vystupuje i zarytý antikomunista Jan Šinágl – s neonacisty jej spojuje nejen naprosté odmítnutí minulého režimu a americký přístup ke svobodě slova, ale také nekompromisní obhajoba sudetských Němců.
Tvrdý chléb průkopníka
Nové trendy na krajní pravici nespadly z nebe. Tak jako předchozí vlna skinheadství byly převážně odkoukány ze západu. Klíčovou roli sehráli ti, kdo trendy přenášeli a uzpůsobili je době a místu.
Mezi skinheady na přelomu osmdesátých a devadesátých let sehráli tuto roli Daniel Landa a David Matásek, kteří doplnili převzatou skinheadskou image chytlavými texty a odkazy k husitství. Průkopníkem nových trendů se stal Filip Vávra. Tento dlouholetý neonacistický führer vystřídal řadu rolí – inspiroval síť neonacistických bojůvek Národního odporu, zastupoval politickou stranu Národně sociálního bloku, organizoval ilegální koncerty, aby se stal „obětí režimu“, která nemůže sehnat práci a opakovaně oznamuje odchod z hnutí a opětovný návrat do něj.
Při jedné ze svých cest za prací do západní Evropy (předákovi neonacistů kupodivu nevadila role gastarbeitera, který „bere práci místním lidem“) se Filip Vávra vrátil jako vyměněný. Jeho staří přátelé kroutili hlavami nad tématy, která přivezl; nechápali, proč by je měla zajímat třeba ekologie nebo práva zvířat. A představa samostatného bílého „státu“ jako autonomního území někde v Pošumaví také nebyla pro městské hochy příliš lákavá.
Nové myšlenky a styly se prosazovaly postupně. Nakonec ale jejich přitažlivostí neotřásla ani aférka, která dočasně stála pozici samotného Vávru. Jeho přítelkyně mu totiž našla v počítači text, který šlo stěží pochopit jinak než jako zprávu policejního informátora. V neonacistické scéně se rozpoutala bouře debat o skutečné roli Filipa Vávry. Ale styl už byl v oběhu a nic ho nemohlo zastavit.
Války o styl
Web odpůrců fašismu Antifa.cz přinesl detailní srovnání řady motivů v oblečení, nášivkách a symbolice, kterou neonacisté ukradli anarchistům, antifašistům či subkulturám, které donedávna považovali za „úpadkové“. Co je pro neonacisty tak lákavého na stylech, kterými dosud opovrhovali?
Především jejich přitažlivost pro velkou část mládeže. „Alternativa“ se stala nejen výzvou pro „střední proud“, ale také zdrojem impulzů pro jeho proměny a obnovování. Do postkomunistického prostoru navíc subkultury vtrhly ne jako protispolečenská revolta, jíž byly v zemích svého původu, ale jako cool součást „návratu do Evropy“ a obecně přijímané westernizace, což jim dodalo ještě větší přitažlivost. Subkultury, které si zakládají na odlišnosti od středního proudu, se mohou i proto stát důležitými bitevními poli v zápasu o přísun nových aktivistů. Lpět na starém image znamená odsoudit se do role, která přestane za čas bavit i ty, kteří ji dosud hráli. Doba žádá inovace a role tvořivých, nápaditých a trochu zlobivých rebelů je lákavější než role zakyslých pivních násilníků. Je také mnohem zábavnější a příhodnější než snaha hrát si na seriózní politiky, jak to neonacisté nepříliš úspěšně zkoušeli na konci devadesátých let.
Letité potýkání s levicí a autonomní scénou navíc může k přebírání její image svádět. Je neustále na očích a konflikt často vede k vzájemnému připodobňování soupeřů (přijetí cizího způsobu oblékání může mít i roli „ochranného zbarvení“, zajistit nerozeznatelnost). Přisvojení odpůrcova symbolu či image může znamenat symbolické vítězství či přinejmenším útok, který je bolestivý, protože se odehrává na „domácí půdě“.
„Přijetí image soupeře má také příchuť zakázaného ovoce,“ dodává k tomu politolog Jan Charvát. „Část neonacistů bere výpůjčky od svých odpůrců jako příležitost zkusit něco nového. Patří k tomu i odsudek ze strany veteránů scény. Ti naopak hiphop, techno či graffiti pokládají za úpadkové styly, kterými správný Árijec pohrdá.“ Reakcí „pravověrných“ je návrat ke skinheadskému image, jaký převládal v době jejich mládí, anebo posměšky na adresu mladých. Přebírání cizího image totiž neberou jako útok na terénu nepřítele, vnímají ho jako potvrzení jeho životnosti. „Přebírání subkulturních prvků prolamuje představu o tom, že nepřátelé nejsou schopni vytvořit nic, co by ‚stálo za to‘, a stává se tak samo o sobě popřením pravdivosti neonacistické ideologie,“ říká Charvát. A jak si dvě frakce neonacistické scény podle politologa stojí? „Těžko říct. Podle mého odhadu je větší část scény věrná spíše tradiční image, ale příznivci nových trendů jsou mnohem aktivnější, takže je o nich podstatně více slyšet.“
Stará spiknutí, noví disidenti
Na kopírování levice není nic nového. I předválečná krajní pravice vykrádala dědictví socialistických stran a radikálních odborů a spojovala jejich symboly a hesla s novými obsahy, především s vypjatým nacionalismem. Hitlerův národní „socialismus“ byl z jistého hlediska podobný plagiát, jako je dnešní „autonomní“ nacionalismus jeho následovníků.
Někteří neonacisté dnes opět kradou svým radikálně levicovým odpůrcům i rétoriku. Už tolik nemluví o tom, že světu vládne židovské spiknutí, spíše si vypůjčují hesla proti „systému“, mluví se o „třetí cestě“ či „třetí pozici“ mezi kapitalismem a komunismem, případně mezi „rudou frontou“ a „reakcí“. Až podrobnější čtení umožňuje vidět, že „systémem“ se dál rozumí „židovská nadvláda“. Část neonacistů se oprostila od balastu klasického árijského rasismu (pro české neonacisty z „podřadné“ slovanské rasy to byla životní nutnost), dnes spíše zdůrazňují nadřazenost „evropských národů“. Představy o vládě všudypřítomných spiknutí ale neopustili, právě ty se staly jedním z hlavních nástrojů, jejichž prostřednictvím rozumějí světu kolem sebe.
Opouštět je ostatně ani nemuseli, doba krize teoriím spiknutí přeje. Z knih v žánru Kdo vládne světu se stávají bestsellery, internet je plný zaručených informací, jaké se dřív šířily jen v pokoutně prodávaných ultrakatolických brožurkách – o vládě zednářů a Židů či nových spiknutích. Na odhalování dalších a dalších spiknutí vznikají i v Česku celé skupiny (New World Order Opposition), věnují se jim i novináři jako prezidentem pochválený Adam B. Bartoš. Neonacisté mluví jazykem, který je dnes víc než kdy jindy srozumitelný.
* * *
Zároveň s pronikáním do zdánlivě okrajových subkultur se neonacistům podařilo obsáhnout i jiné okraje. V posledních letech sehráli několikrát roli rozbušky v místech konfliktního soužití mezi většinovou společností a sociálně vylučovanými Romy. Jindy přišli sklidit už uzrálé ovoce místního hněvu – převzít dosud spontánní protiromské demonstrace.
Zatím neonacisté napodobují spíš německé autonomní nacionalisty a ruský hardbass. Na svých internetových stránkách ovšem zveřejňují nadšené články o italském hnutí Casa Pound či řeckém Zlatém úsvitu. Pokud se dokáží inspirovat těmito hnutími a prosazovat své myšlenky aktivní přítomností v oblastech s palčivými sociálními problémy, může být i v Česku ještě pořádně horko.
Zahraniční inspirace
- z Německa: Autonomní nacionalisté Adolf Hitler je mrtev a nový vůdce není na obzoru? „Svobodní nacionalisté“ a „autonomní nacionalisté“ znají odpověď: prozatím se soustředit na „odpor bez vůdce“, v malých buňkách a „kamarádských skupinách“. Ty snáze než centralizované organizace vzdorují policejní infiltraci, umožňují také větší propojení aktivismu, zábavy a srdečných vztahů.
- z Itálie: Casa Pound Fašističtí squatteři – zdá se vám to šílené? V Itálii je to od roku 2003 skutečnost. Obsazované nevyužívané domy jsou pojmenovávány podle jednoho z největších básníků 20. století Ezry Pounda, kterého fascinoval italský fašismus. Zdůrazňují sociální otázky, snaží se pronikat i do protestů vysokoškolských studentů.
- z Ruska: Hardbass Skupina maskovaných hooligans tancuje na hudbu z kazeťáku, proniká do čínských restaurací nebo do nákupních center a vyvolává zmatek… i takové obrázky nabízí styl, který původně vznikl mezi ruskou sídlištní mládeží. Zdůrazňuje odpor k drogám, texty písní typu „hardbass vám nesem/jedna čtyři osm osm“ dávají zároveň jasně najevo, že roli tajemného technařského čísla 23 tu mají sehrát numerické symboly spojené s neonacismem (14 poukazuje k rasistickému sloganu „14 slov“, 88 k pozdravu Heil Hitler).
- z Řecka: Zlatý úsvit Tu zorganizují nákupy pro strachující se důchodce v nebezpečných čtvrtích, tu zase zmlátí nějaké přistěhovalce. Rasistická politická strana se vyvíjí od roku 1980, v posledních letech má úspěch díky svérázně pojaté „sociální práci“, krizi a kriminalitě. V letošních volbách zabodovala se ziskem 18 poslanců. Otevřené projevy násilí ze strany členů i poslanců strany se doplňují se znakem strany, který připomíná svastiku, a s portréty Hitlera a Hesse na obálkách stranického časopisu. Za „sladkou naději lidu“ označil Zlatý úsvit i pravoslavný metropolita Ambrosios a podle britského deníku Guardian se straně podařilo infiltrovat policii.
