Uf. Na mobil mi právě přistála vytoužená smska. Pro můj identifikační kód „neexistuje v registru zadny zaznam“. Informační systém Solus mi tedy potvrdil, že nikomu z jeho devětatřiceti klientů nic nedlužím. Můžu si oddechnout – ze žádné zašantročené faktury za telefon se nestala tikající bomba, žádný zapomenutý kontokorent mi nepokazí profil, až budu někde žádat o další půjčku.
8 % v evidenci
Oddechnutí mě přišlo bezmála na dvě stovky. Je to moc nebo málo? Ani nad tím nepřemýšlím. Cítím úlevu, mám ještě v příliš živé paměti obavu z horší možnosti. Za ten pocit to stojí.
Stejná úleva je ale nedostupná pro 705 tisíc občanů ČR, které v současné době Solus eviduje jako nespláceče některého ze svých dluhů. Skoro 8 % dospělé populace v Česku je tedy v systému, který zaznamenává nesplácené půjčky. Ještě tři roky po splacení jejich dluhu je bude provázet životem černý puntík v databázi, který funguje jako varování pro případné další věřitele: na toho pozor, nesplácí.
Mezi klienty Solusu najdeme řadu velkých bank (Komerční, Citi, ČSOB a další), půjčkaře z Cetelemu, všechny mobilní operátory (tři velké i takřka neznámého U:fona), stavební spořitelny i Českou pojišťovnu. Solus jim umožňuje lustrovat potenciální klienty. Je pro ně jakýmsi finančním rejstříkem trestů.
Tenhle rejstřík trestů ovšem neprovozuje stát, ale soukromé sdružení. Lidé se v něm ocitají zcela dobrovolně. Tedy, pokud za projev dobrovolnosti považujeme podepsání smlouvy v nečitelné délce nebo v podmínkách, kdy není příliš na výběr.
Informace, které klienti jednotlivých společností svěří Solusu dobrovolně, ovšem tomuto „zájmovému sdružení právnických osob“ nestačí. Sdružení dlouhodobě usiluje o přístup do registru občanských průkazů. Používá přitom zdůvodnění, na které se těžko něco namítá – kdyby sdružení mohlo zkontrolovat, zda ta která občanka patří tomu kterému člověku, snáz by se bránilo podvodům s ukradenými doklady. Představa soukromého registru dlužníků, který má zároveň přístup ke státnímu registru všech občanů, nicméně získává až orwellovské proporce.
Manželé Zodpovědní
Solus není jedinou podobnou evidencí. Například největší česká banka, Česká spořitelna, není mezi jeho členy a patrně to ani nepotřebuje. Stačí jí registry informací, které o bankovních klientech shromažďuje Czech Credit Bureau, a. s., dceřiná společnost firmy CRIF s.p.A., čtvrté největší společnosti v provozování úvěrových registrů na světě.
V registrech se uchovávají rozsáhlejší informace než v databázi Solus, banky přitom tvrdí, že si je mohou vyměňovat dokonce i bez souhlasu svých klientů. Stačí jim na to příslušné pasáže bankovního zákona. Na jeho základě posílají do italské Boloně, kde se informace zpracovávají, zprávy o tom, jak ten který klient splácel či nesplácel své úvěry.
Ve svých propagačních materiálech se registr představuje vlastně jako nejlepší přítel zodpovědných dlužníků. Na příkladu „manželů Zodpovědných“ ukazuje příběh spořádaných lidí, kteří si „budují pozitivní úvěrovou historii“ (propagační materiál dodává, že „ve vyspělých zemích“ to lidé dělají „už od mládí“), „aby se postupem času dostali k lepším bankovním produktům a podmínkám“. Prožít život v rytmu dluhu je přece tak zodpovědné a zároveň povznášející. „Historie“ bez jediného hříchu či poklesku vás dovede do ráje lepších bankovních produktů. Jen o vás musí bůh, vtělený do reálných i potenciálních věřitelů, všechno vědět.
Jeden by skoro zaplakal nad tím, jak málo se manželům Zodpovědným podobáme! Češi na pohledávkách po splatnosti dluží bankám každý měsíc zhruba 20 miliard. Dalších 10 miliard visí ve vzduchu kvůli nezaplaceným účtům za telefon. Celkové zadlužení českých domácností se přitom odhaduje na 1,5 bilionu. To je průměrných 150 000 Kč na každého obyvatele včetně kojenců. Docela dobrá časovaná bomba – zejména v situaci, kdy ve většině sektorů klesají reálné mzdy, a není vyloučený silný nápor krize, po němž nemusí být z čeho platit základní potřeby, natož pak splácet dluhy.
Sekáč, který se nezakecá
V mnoha rodinách ta bomba už vybuchla a dál vybuchuje. Více než deset let už kolem těchto výbuchů (stejně jako kolem krachů všech možných podnikatelských projevů „českého hospodářského zázraku“) bují zvláštní průmysl. Exekutor, tedy vykonavatel, si už získal podobný zvuk jako jiní „vykonavatelé“ v jiných dobách. Ekonomickými katy je pohrdáno, bere se za součást běžného vědomí, že jejich podnikání má často až mafiánské rozměry. Až je to trochu nespravedlivé, protože za exekutory se snadno schovají podvodní advokáti nebo inkasní agentury, tedy další postavy nekalého dluhového byznysu.
Reakcí na protesty veřejnosti a častá svědectví o dopadech exekucí měla být novela exekučního a soudního řádu, která bude platit od 1. ledna příštího roku. Tato novela byla vydávána za velké vítězství pravdy a lásky nad exekutorskou lží a nenávistí, sami exekutoři ovšem vidí situaci střízlivěji. Slovy exekutorského kandidáta Lukáše Jícha v časopise Bankovnictví je novela „nejvyšší kompromis toho, co bylo možné ještě uhájit nebo čeho bylo možné dosáhnout“. Jinými slovy, největší možné vítězství exekutorů.
Je pravda, že novela zpřísnila exekutorům některé tresty. Zavedla také opatření, která by za normálních poměrů nebylo třeba zavádět, protože by odpovídaly zdravému rozumu – spojování exekucí vůči jednomu dlužníkovi do jedné (skončí tak snad doby, kdy za několik pokut od dopravního podniku inkasovali exekutoř i a spř íznění advokáti desetitisícové odměny několikrát) a předžalobní výzva k uhrazení dluhu (ta ovšem není povinná, jen je s ní spojeno proplacení nákladů na soudní vymáhání dluhu). Neprosadilo se to, co by exekutory nejvíce pálilo: Exekutoři dále nejsou regionálně omezeni a mohou pytlačit po celé republice (to podle mnohých pozorovatelů využívají zejména ti nejneslušnější). Stále lze vymáhat náklady na advokáta a právní vymáhání i u bagatelních dluhů pod 5000 Kč (ve Velké Br itánii je to hranice 150 000 Kč), což umožňuje rozsáhlý byznys s tzv. formulářovými žalobami (za nezaplacenou jízdenku se tedy budou dále inkasovat desetitisíce, jen už se nebudou nesmyslně násobit). Exekutoři také mohou vymáhat dluhy i z majetku manželů a nově se na něj dotazovat bank.
Ale především – mnoho exekucí už nebude zahajovat soud, ale exekutor. K soudu se půjde pouze v případě, že dlužník nebude s exekucí souhlasit. Čtete dobře. Prý půjde o „odbřemenění“ soudů, stát se zbaví nezvladatelného „papírování“. Ke slovu se dostanou exekutoři a jejich informační databáze, které už nyní chrlí návrh za návrhem. S vykonavatelem přichází nový informační sekáč. Sekáč, který se nezakecá.
