Příběhů lidí, kteří si „výhodně“ vypůjčili peníze, ať už aby se přiblížili svým snům o lepším životě, či jen potřebovali pokrýt nenadálé životní výdaje a dostali se do dluhové pasti, je nepočítaně. Svědčí o tom i narůstající počet exekucí, který v tomto roce hravě přesáhl hranici jednoho milionu. Kde jedni chudnou, mohou druzí prosperovat. Nejde zdaleka jen o snadné výdělky firem poskytujících spotřebitelské úvěry bez ručitele pod dráždivým heslem „život je příliš krátký na to, aby bylo nutné řešit, co bude zítra“. Řeč není ani o pravých žních exekutorských firem a na ně napojených advokátních kancelářích, které v některých případech dokázaly vyčkáváním a dalšími fígly daleko za hranicí etiky získat až desetinásobek vymáhané částky. Na trhu se snadně získanými penězi, za kterými se nesměle rýsují velmi osobní příběhy rodin i jednotlivců zdecimovaných dluhy, se pohybují také daleko nebezpečnější štiky.
Seber prachy a zmiz
Pan Jaroslav si své tvrdé setkání s jednou ze stovek fluidních společností lákajících na vidinu dostupné půjčky odbyl v polovině loňského roku. Blížilo se léto a s manželkou přemýšleli, že by si poprvé od svatby udělali skutečnou rodinnou dovolenou a vzali své tři malé děti k moři. Problémem byl ale nedostatek hotovosti. Manželka se starala o děti a pan Jaroslav pracoval jako dělník v třídírně odpadů. Jen díky častým přesčasům dokázal něco málo uspořit. Ne však dost, aby mohl zaplatit celý zájezd.
U své banky s žádostí o krátkodobou půjčku nepochodil, ale do rukou se mu dostal solidně vypadající leták úvěrové společnosti s honosným názvem Société Publique D’Investissement. Podmínky se mu zdály výhodné, takže si sjednal schůzku s obchodním zástupcem u sebe doma. Dostal nabídku dvaceti tisíc vyplacených do pěti dnů se solidním úrokem za předpokladu, že složí vratnou pětitisícovou zálohu. Nerozmýšlel se dlouho a obsáhlou smlouvu podepsal. Na peníze však čekal marně.
Dva týdny na to ho společnost doporučeným dopisem informovala, že odstupuje od smlouvy. Kromě propadlé zálohy přitom požadovala zaplacení šestitisícové sankce za porušení smluvních podmínek. Pan Jaroslav z toho nebyl moudrý a obratem zavolal obchodnímu zástupci, aby se dozvěděl více. Dostalo se mu strohého vysvětlení, že se dopustil podvodu, když do žádosti opomněl uvést třistakorunové výživné na dítě z předchozího manželství, a že je v jeho nejlepším zájmu ihned zaplatit požadované penále, jinak jej společnost pošle do exekuce a nedoplatí se. Ještě než telefonát skončil, bylo panu Jaroslavovi jasné, že z rodinného výletu k moři nejspíš nebude nic. S tím, že kauce zmizela v nenávratnu, se sice rychle smířil, ale i tak zašel na policii, aby na společnost podal trestní oznámení pro podvod. Celou věc tím měl za vyřešenou.
Před soukromým tribunálem
Ze snu o první společné dovolené se definitivně stala noční můra téměř přesně po roce. Panu Jaroslavovi přišel od soudu exekuční příkaz za původní šestitisícové penále v úhrnné výši něco přes 35 tisíc. Odvolat se nebylo kam. O oprávněnosti pohledávky totiž podle smlouvy nerozhodoval soud, ale soukromý rozhodce vybraný žalobcem, který si za „nestranné“ posouzení nároku naúčtoval třináct a půl tisíce.
Fakt, že uvedená společnost a desítky dalších na stejném principu obrala tisíce lidí, aniž by kdy někomu skutečně půjčila byť jedinou korunu, může být pro Jaroslavovi jen chabou útěchou. Exekuční soukolí se dalo do pohybu a pan Jaroslav, který mezitím kvůli krizi přišel o práci, nemá z podpory v nezaměstnanosti ani na pokrytí narůstajících úroků z celé částky. Jak se přitom přesvědčil, argumentovat přímo u pověřené exekutorské kanceláře, že jde o masivní a dobře zdokumentovaný podvod, nemá cenu. Dluh je dluh a o jeho původu nechtějí její zaměstnanci nic slyšet. Bránit se je možné jen právně komplikovaným napadením původní smlouvy u skutečného soudu a doufat, že skončí dříve než za několik let. Probíhající exekuce mezitím přelije další, zpětně de facto nevymahatelné tisíce na účty podvodníkům. Konečný rozsudek tak nebude ničím víc než symbolickým morálním vítězstvím.
Modus operandi podobných podnikavců s „půjčkami“ je prostý. Nemají skutečné místo podnikání, svůj byznys provozují na ulici a v domácnostech podvedených. Když začne být půda příliš horká a počet podaných trestních oznámení překročí únosnou mez, prostě jen založí novou firmu a s nezměněným scénářem pokračují dál. O své původní „klienty“ nepřijdou. Využívají služeb spřátelených inkasních agentur, kterým pohledávky „odprodávají“, čímž vzniká nový obchodní vztah mezi podvedeným a třetím, tentokrát už „čistým“ subjektem. Kromě toho se v úvěrové smlouvě jistí zmíněnou doložkou, která stanoví, že v případě sporu mezi věřitelem a dlužníkem nebude rozhodovat soud, ale privátní rozhodce. Tedy v podstatě kdokoli bez právního vzdělání, kdo bude s víc než slušným ziskem vydávat stovky identických rozhodnutí a nebude klást nepříjemné otázky.
Kouzelné sluchátko
Tento způsob „podnikání“ s vysokou výtěžností přitom skýtá určitá rizika. Vždy totiž existuje nepříjemná možnost, že predátor slibující rychlou půjčku někde náhodou na svou oběť znovu natrefí. I tahle potíž se ale dá elegantně řešit jednoduchým trikem. Stačí se osobnímu kontaktu vyhnout a komunikaci s potenciálním „klientem“ zcela přesunout na pronajatou placenou linku s mnohasetkorunovou sazbou za minutu hovorného. Pak stačí jen pár minut „úvěr“ dolaďovat a nakonec oznámit, že uchazeč na druhé straně linky z nějakého důvodu nesplňuje podmínky pro jeho přiznání. Transakci pak bezbolestně vyřídí vlastník linky s telefonním operátorem a podvedený člověk přijde na to, co se stalo, až ve chvíli, kdy se mu do rukou dostane běžné vyúčtování telefonních služeb.
Na podobném principu pak fungují různé varianty téhož. Jedna z těch nejzákeřnějších míří na člověka hledajícího zaměstnání. Aby se jeden zadlužil, pak přitom stačí jen reagovat na seriózně vyhlížející nabídku v novinách či na internetové burze práce. První krátký telefonát za běžný tarif se odbude se spojovatelkou, která poskytne základní informace o pracovní pozici a nabídne přepojení na pověřenou osobu. Pochopitelně aniž by zmínila, že na konci druhého hovoru s jiným tarifem bude uchazeč stále bez práce a chudší třeba o deset tisíc korun.
Jistota desetinásobku
Když měl před pěti lety v Česku začít platit zákon o oddlužení, tzv. osobní bankrot, vzhlíželo k němu mnoho dlužníků s nadějí. Zejména těch, jejichž dluh popsaným pákovým efektem v podobě poplatků exekutorům, advokátním kancelářím a rozhodcům vzrostl natolik, že zkrátka neskýtal jiné vyhlídky než doživotní zadlužení. Výsledná podoba zákona však ukázala, že kvůli neúměrně tvrdým podmínkám nebude zdaleka řešením pro každého. I na ty šťastné, kteří na oddlužení díky nadprůměrným příjmům dosáhli, čekal pravý administrativní očistec, jehož zvládnutí bylo bez zkušeností a minimálního právního vzdělání nereálné.
S přijetím zákona se otevřel prostor pro komerční agentury nabízející konsolidaci půjček, dluhové poradenství a zejména pomoc s osobním bankrotem. Přes dobrý úmysl to ale současně znamenalo zelenou pro další spekulativní podnikání s dluhy. Agentury totiž do rukou paradoxně dostaly mocný a státem neregulovaný nástroj, jak se v případě dostatečně ostrých loktů snadno přiživit na cizím neštěstí. Pro ty nesolidní stačí dluhové poradenství zahalit do mlžného oparu nesrozumitelné právničiny a oddlužení slíbit i těm, kteří na něj objektivně nemohou dosáhnout. Profit si pak pojistí smlouvou o poskytování služeb s několikaprocentní marží z balíku „konsolidovaných“ dluhů. Kruh se uzavře a zoufalým dlužníkům přibývá další věřitel, jehož nárok začne časem vymáhat exekutor.
