Jednou ročně, u příležitosti 28. října, zaplní noviny štěbetání, jestli to bude ten anebo onen, zda si to zaslouží, zda příliš nekolaboroval či zda se oceněním jeho dílek stát poněkud nesníží. A co na to sám ten či onen? Nikdo se ho neptá, vcelku logicky. Radostné rozechvění se předpokládá.
Loni se Václav Klaus po Otokaru Vávrovi a Karlu Gottovi rozhodl sáhnout trochu jinam a ocenit Jana Švankmajera – surrealistického režiséra a výtvarníka, jehož filmy i koláže jsou nejen svým obsahem, ale i formou oslavou lidské svobody a prozkoumáváním jejích možností. Jaké muselo být na Hradě překvapení, když na komisně psanou pozvánku s gratulací přišla od režiséra odpověď: „Celý život jsem dodržoval určité zásady, mezi něž patří i nepřijímat žádné pocty nebo vyznamenání od státu. Od jakéhokoliv státu. Proto jsem v roce 1989 odmítl titul zasloužilý umělec a v polovině devadesátých let nepřijal od francouzského státu insignie Řádu umění. Nevidím tedy důvod, proč bych se měl v tomto případě zachovat jinak. Stát je organizované násilí, je zdrojem represe a manipulace. Celou svojí tvorbou jsem vždy stál na druhém břehu. S pozdravem všechnu moc imaginaci Jan Švankmajer.“
Současný prezident musel vnímat jako provokaci už první větu dopisu – ostatně nejen on. Dodržovat celý život nějakou jednu a stejnou zásadu – jak to zní protivně a starosvětsky v době neustálých aktualizací všeho, antivirových programů i životopisů. Asi podobně protivně a starosvětsky jako zbytek dopisu, který s tónem upomínajícím na pařížské jaro 1968 odmítá stát coby „organizované násilí“. Švankmajer už kdysi způsobil skandál, když si dovolil srovnat současné umělce natáčející reklamu s propagandisty minulého režimu. Tak jako tehdy, i nyní připomíná zodpovědnost jako druhou stranu svobody. Ovšem podobně jako většině českých umělců nesmrdí peníze z reklamy, nebudou se ani ptát, zda není pro umění životně důležitý odstup od moci. Od jakékoli moci.
