Osmého března jste oslavil pětašedesátiny. Všimli jsme si, že váš narozeninový koncert byl věnován Mezinárodnímu dni žen…
Nechtěl jsem to strhávat na sebe, jakože já slavím. Moje narozeniny byly vždycky se svátkem žen spjaté. Byla to i výhoda, že si lidi pamatovali, kdy mám narozeniny. Ten svátek za bolševika zneužívali, ale původně je americký. Nějak mne to napadlo a všichni se toho chytili. Pozvali jsme mladé hudebnice, díky nim byla podívaná na jevišti osvěžující. Udělali jsme si radost. Slavení už sice není stoprocentní, jak bejvávalo, není to tak na doraz. Někdy to trvalo i tři dny.
Začneme od píky. Pamatujete si, jaká byla vaše úplně první kapela?
Bylo to sdružení kamarádů z devítky. Chodili jsme do parku se dvěmi španělskými kytarami a pionýrským bubínkem. Hrávali jsme písničky ze Semaforu a nějakého Elvise. Moje maminka dělala na americké ambasádě, měl jsem doma jeho desky. První bigbít byla kapela Uragán, dali jsme ji dohromady se spolužákem z učiliště a dalšími dvěma kluky. Samotný název už svědčí o tom, o co jsme se snažili. Největší náš úspěch bylo představení v kulturním sále železničářů na dnešním Masarykově nádraží pod pofiderním názvem „setkání mládeže“. Skončilo to úžasně: Sál byl téměř zdemolován. To se v té době považovalo za úspěch. (smích)
Původně jste ale chtěl studovat výtvarnou školu.
Myslel jsem si, že mám talent, ale u přijímacích zkoušek jsem pochopil, že to byl omyl. Nakreslil jsem jim tam dixielandovou kapelu…. Jsem rád, že to nedopadlo. To bych se neuživil.
Existuje ve vašem životě jeden moment, kdy jste si řekl: Budu se věnovat muzice?
Šlo to pozvolna. Nejprve jsem hodně sportoval, dělal jsem basketbal. Kvůli špatnému prospěchu mne na popud matky trenér přestal stavět do zápasů. Tak jsem se sebral a odešel hrát fotbal. Původně jsem si myslel, že budu dělat sportovní kariéru. Když jsem začal s bigbítem, přestal jsem chodit na tréninky. Pak převážila muzika. To už jsem hrál s kapelou Matadors.
Ovlivnilo vaši tvorbu, že jste vyrůstal bez otce?
V tvorbě myslím, že podstatně ne. Nenosím v sobě žádné trauma, jsem srovnanej. Nemám co vypovídat ve stylu bluesových písní. Život bez otce byl jen komplikovanější. Navíc jsme žili v rozděleném bytě – větší byty se tenkrát dělily mezi víc nájemníků. S matkou jsme měli jen jednu místnost se záchodem na chodbě. Bez otce to nebylo ideální, myslím, že kluci vedle sebe potřebujou mužskýho.
Nebyl jsem hipster
Kdy pro vás začala šedesátá léta?
Tuším, že to bylo prvního ledna 1960 (smích). Jak nás zaujal rock´n´roll, obrodu pražského jara jsme sledovali ne úplně intenzivně. Stejně ale na nás to uvolnění dolehlo. Chodili jsme na úžasné filmy. Šedesátá léta jsme žili přes muzikantský působení. Najednou se vytvořil prostor pro rock´n´rollové kapely, nejprve jsem je sledoval po kavárnách třeba ve čtyři odpoledne nebo dokonce taneční rock´n´rollová dopoledne. Postupně se začala projevovat jistá benevolence. Už nebylo tak tuho, když jsme mohli v pohodě hrát s Matadors a pak s Blue Effectem. Začali jsme vyjíždět i za hranice, šlo to na zvací dopisy od kamarádů z ciziny. Byl jsem několik týdnů v osmašedesátém v Paříži a Londýně. Najednou se pro nás otevřel svět.
Jaká byla Paříž a Londýn ´68?
Byl jsem tam v létě se svou tehdejší přítelkyní. Spíš jsme tam soukromničili. Chodili jsme na výstavy, do hospůdek, měl jsem nějaké peníze za desky. Moc rád na to vzpomínám. Paříž byla pro mne romantika, láska, kavárny a víno. Úžasnej zážitek. Praha byla tenkrát ponurá, lidi se tolik neusmívali. V Londýně to pak bylo víc hudební. Dostali jsme se na bigbítový festival, chodili do klubů, obrovsky mne to nakoplo.
Je něco, čím bychom se podle vás mohli ze šedesátých let inspirovat?
Co by mi tak chybělo…No, že všechny ty pěkný holky byly naše vrstevnice! (smích) Existovala naděje, že by se komunismus mohl nějak polidštit se všemi těmi sociálními výdobytky. Ten marasmus padesátých let najednou nebyl tak silný, vypadlo to, že je šance, že je to obroditelné. A nám, naivním teenagerům se zdálo, že by to tak šlo. Takové vzepnutí naděje. Ale myslím si, že to byl omyl a dopadlo to, jak to dopadlo.
V jednom rozhovoru jste říkal, že jste se nepovažoval za hipíka, ale bavili vás beatnici. Čím to?
Četl jsem beatniky, ale ověšený korálkama jsem byl taky. Nebyl jsem ten hipster nebo jak se tomu říká, takovej ten barovej povaleč, co píše rozevlátou poezii, a potom je zlitej v nějakém obskurním hotelu. To jsem nebyl. Z naší strany to bylo malinko povrchní, my jsme úplně nechápali souvislosti. Spíš to bylo přes pár filmů, jak v nich lidi vypadali. Bylo to daleko. A konečně, milovat se není nic ošklivýho. Naopak, je to docela příjemný. Kvitovali jsme, že to je cesta.
V čem vás beatnici inspirovali?
Mě nadchly jejich inklinace k bluesovým polohám. Tam se projevuje reálnější život. A beatnici, později Václav Hrabě a Josef Kainar, navodili pocit souznění. Měl jsem dojem, že tudy by se mělo ubírat nahlížení na svět. Zkoušel jsem se slovníkem překládat Boba Dylana, což samozřejmě nebylo ono. Nadchlo mne to polohou trpkýho probourávání se situací a těmi pocity u toho.
Přivedli vás k propojení české poezie s rockovou hudbou?
To také. V době, kdy jsem hrál bigbít s Blue Effectem, jsem chodil na koncerty Šafránu – folkového sdružení Hutky, Merty, Třešňáka a Dáši Voňkové. To bylo poprvé, co jsem slyšel česky zpívat muziku, která mne oslovovala. Vláďa Merta je geniální básník. V té době byli také hodně progresivní, nebrali si servítky a vyjadřovali se nezávisle. I když to byla okrajová záležitost, přitahovali mne. Oficiální pop byl děsivej. Tahle alternativa mi přišla přitažlivá. Ovlivnilo mne to a jsem jim vděčný, že mne inspirovali. S Blue Effectem je jedna strana desky ještě anglicky, ale druhá už česky. Pak už se anglicky nedalo vůbec točit. Texty pro Kuře v hodinkách psal Josef Kainar na muziku, což není vůbec jednoduché, napsal to smysluplně v češtině. Tak mi to sedlo, že jsem s tím vůbec nemusel bojovat a od té doby jsem byl nasměrován.
V poslední době toho k výročí alba Kuře v hodinkách bylo napsáno hodně, ale přesto: Jak jste se dostal k Josefu Kainarovi?
Mezi kamarády kolovaly básně Václava Hraběte v opisech – jako štos papírů. Pohyboval jsem se v okruhu studentů FAMU a UMPRUM. Moje první žena vystudovala na FAMU. Kolovala tam poezie. Kainar mne zaujal. První, co se mi dostalo do ruky, bylo Miss Otis lituje a tam byly bluesové věci, přebásněné texty. Z toho jsem byl úplně nadšený. Anebo černošská poezie. Bylo tu co číst.
Josef Kainar už před námi otextoval album Michala Prokopa. Měl rád americkou muziku, blues, jazz, hrál výborně na kytaru. Když jsme za ním přijeli, měl evidentně z naší hudby radost, i když na tom tenkrát nebyl zdravotně moc dobře. Když nám pak odevzdal notový papír, kde měl napsanou zpěvovou linku, v textu pod tím bylo jen pár škrtů. Mám pocit, že to bylo hodně spontánní, takové beatnické.
Slyšet Kuře v hodinkách byl a stále je pro hodně lidí zážitek…
Na to, v jakých pionýrských podmínkách se deska točila, drží kupodivu pohromadě – zvukově i jinak. Tenkrát jsme ten základ alba netočili postupně, jak se to dělá dnes, ale kapela hrála dohromady. Já jsem zpíval něco pracovního, aby se měli čeho držet. Pak se dotáčela sóla. Stáli jsme kolem mixážního pultu, každý měl v ruce knoflík a sami jsme zesilovali a zeslabovali jednotlivé nástroje. Sám jsem si míchal zpěvovou stopu. Hledali jsme různé efekty, já jsem třeba skončil s kýblem na hlavě. A Erno, bubeník, když zrovna přišel z hospody, byl zapnutý mikrofon, a on jak se šoural, tak nás to zaujalo a dali jsme to na začátek desky. Pak se tam ještě zhroutil.
Postkomunismus jsme nezvládli
Na počátku devadesátých let jste byl poslancem České národní rady. Co vás k tomu přimělo?
Zavolali mi z Občanského fóra, zda bych nepomohl při volební kampani. Řekl jsem, že samozřejmě, nadávali jsme na bolševika v hospodách a teď nastala chvíle, kdy se dalo pomoci zásadnějším způsobem. Nejdřív jsem říkal, že nechci kandidovat, ale nakonec jsem na kandidátce skončil. Jezdil jsem s kampaní po severních Čechách a vlastně jsem se do parlamentu prozpíval, protože jsem tam hrál na kytaru a občas něco řekl. A potom to přišlo jak povolávací rozkaz.
Jaká byla vaše zkušenost z České národní rady?
Útrpná. Přiznám se, že jsem to chtěl na začátku vzdát. Nakonec jsem si řekl: Dva roky, to je jako na vojně, a začal jsem tam docházet. Myslím ale, že moc platný jsem tam nebyl, neměl jsem žádné právní povědomí. Nejdřív se čistila v zákonech vedoucí úloha komunistické strany. Přepracovávali jsme obchodní zákoník, důlní zákoník. Zoufale jsem volal po nějaké expertíze. Přiznám se, že jsem v tom ze začátku plaval. Po čase se to zlepšilo. Ale moje kariéra to nebyla. Byl jsem jen nosičem vody. Tenkrát bylo v politice přespříliš umělců a člověk musí mít nějaké vhodné vzdělání – právní atd., aby mohl tuhle práci dělat. Je to práce a já jí nepohrdám. Dnes se to ale zvrhlo v jakési finanční cupování. Nekomentuju to, jsem tomu naštěstí vzdálen.
Zrovna jsme se chtěli na současnost zeptat…
Že se ten systém vzdálil ideálu řešení věcí veřejných, to je problém. Vypovídá to o krizi identity tohoto národa a o tom, že jsme nezvládli postkomunismus. To, že Češi vždycky kradli a přikrádali a že to vypadá skoro jako národní zvyk, mne moc nepřekvapuje. Ale ta obrovská míra je strašidelná. V určité míře je korupce všude, ale tady je to na plný pecky. Politické strany se změnily v nástroj nelegálního obohacování. Asi nejsem sám, komu to připadá strašidelný.
Nedávno vyšla knížka Karla Kryla Země lhostejnost. Jsou to sebrané články z doby po listopadu 1989. Znějí docela drsně a popisují některé ty věci už tenkrát…
On když se vrátil z Německa, jak byl celej život rozervanej, tak byl ještě rozervanější. Stál nalevo a to bylo v pořádku. Já jsem ale tu knížku nečetl.
Krylovy články na začátku devadesátých let vycházely v lokálních denících, neslučovaly se s post-listopadovou euforií.
On byl jasnozřivější než my. Když se mluvilo o kuponové privatizaci, také jsem na to naivně nahlížel tak, že je to dobrá věc. Že se vytvoří jistý kapitál z občanstva. Někteří chytřejší toho využili úplně neuvěřitelným způsobem. Já neměl takový přehled, abych tušil souvislosti. Přesně proto jsem v České národní radě stříhal metr.
Působilo to tam na vás negativně?
Spíš jsem prožíval osobní rozepři a říkal jsem si: Co tady děláš? Byl jsem přeci jen muzikant a předtím jsem si vůbec nedovedl představit, jaké to bude.
Co by se v současné době mělo změnit?
Myslím si, že je to na generace… Přijde mi, že nepoctivců je tolik, že je jich snad většina a válcují to. A ta samozřejmost, z toho běhá mráz po zádech. I u lidí, u kterých by to člověk nepředpokládal. Jakmile se dostanou do soukolí a jsou tam možnosti. Tenkrát jsme si v České národní radě říkali s hercem Vladimírem Čechem: Kde je míra? Kdyby přišel nějakej zápaďák, nabídl balík, abychom zkusili něco prosadit. Kde je míra toho, že je člověk nezkorumpovatelnej?
Na co jste přišli?
My jsme odtamtud naštěstí odešli a každý se živíme něčím jiným než politikou (smích). Když se ale nad tím seriozně zamyslíte, co by člověk udělal sám, kdyby se dostal do takové situace? Někdo by mu nabídl třeba pět milionů, já nevím… Stačí se zamyslet sám nad sebou a pak hodnotit ty druhé.
Můj nakopávák
Máme se vás ptát na budoucnost?
Ježišmarjá, to se mě neptejte. Mně stačí přítomnost. Užívám si jí teď čím dál víc. Je úžasný, když je mi třeba jen dobře. Přeci jen dva roky jsem měl v popisu léčby nechodit a byl jsem odkázaný na vozíček. A v okruhu takových lidí jsem pochopil, že to, co mne trápí, je úsměvné proti situaci jiných, kteří to mají nevratné. Jsem rád za to, že jsem trochu zdravej, můžu jezdit, hrát a zpívat. Budoucnost nějak přijde.
Máte nějaký svůj nesplněný hudební sen?
Tak s Rolling Stones už jsme si zahráli (smích). Takové sny a představy vlastně nemám. Baví mě a žiju tím, že jezdíme kluby, máme improvizované trio v různém složení. K tomu zachováváme kapelu a jezdíme po koncertech. Tak si plním svůj sen. Člověk odkvete, už to není ten mladík ověšenej holkama, ale pokračuje dál. Aby zaujal publikum a sám byl v pohodě. Zpíval své myšlenky. Baví mě hrát po hospůdkách a klubech. Vlastně nesplněný sny nemám. Ve svém věku jsem intenzivně účinkující. Možná, abych byl zdravější, ale to je spíš zbožný přání, s tím se nedá nic dělat. A snad se nám podaří ještě natočit nějakou slušnou desku.
Co vás nakopává?
Já mám rád whisky. Před hraním si dám dva panáky a jedno pivo, po koncertě už ani nemusím. Někdy si dám i doma, když po dlouhé cestě přijedu z hraní, ty cesty jsou pro mne útrpné. Zklidním se, čtu si, usnu s knížkou na obličeji. Ráno se probudím, knížka leží na zemi a je to dobrý.
Máte nějaké oblíbené místo v Čechách, kam se rád vracíte?
Republiku už objíždíme čtyřicet let a všude jsou lidí vstřícní. Hodně se to pozná na festivalech, tam na nás překvapivě chodí hodně lidí i na vedlejším pódiu.
Vyrážíte do ciziny?
Do ciziny nejezdíme. My patříme do Česka. Jednou jsme měli malou šňůru po francouzských klubech, vypadly z toho ale dvě zaplacené akce. Když jsme přijeli do Lyonu, první den přišlo asi osm lidí. Bylo to jako při rekvalifikačních zkouškách. Diváci seděli jako komise. Dali si tam židle, aby si udělali pohodlí, normálně by to bylo na stojáka. Popíjeli a byli hrozně fajn. Naštěstí mají ve Francii zvyk, že se kapela navečeří s personálem a má volný účet na baru. Takže jsme nestrádali.
Teď nás napadá: Zeptali jsme se vůbec na něco nového?
Ale jo, vidíte, že se usmívám (smích).
Vladimír Mišík (8. 3. 1947), jeden z našich nejznámějších zpěváků a hudebníků. Působil například v kapelách Blue Effect a Flamengo. Je spoluzakladatelem hudební skupiny Etc…, se kterou dodnes vystupuje. V roce 1982 bylo Mišíkovi zakázáno koncertování. V roce 1990 byl zvolen do České národní rady za Občanské fórum. Mezi jeho nejznámější desky patří například Meditace (s Blue Effectem), Kuře v hodinkách (s Flamengem), nebo Vladimír Mišík a 20 deka duše, které natočil s Etc…
