S paní Jaroslavou se vlastně tak trochu známe. Od vidění. Při častých cestách vlakem na sever Čech jsem posledních několik let pravidelně sedával u okna, abych dobře viděl, až vlak bude míjet jedno z mnoha zvláštních a neutěšených bydlení u zdejších vlakových tratí. Neveselá momentka z pražského Hloubětína zachycená z projíždějícího rychlíku však zároveň vždy tak trochu udivovala ostrými kontrasty. Rozpadající se torza bývalých garáží s nedalekou haldou odpadu hned v těsném sousedství improvizovaných bytů, které jsou obklopeny květinovými záhony a několika políčky brambor a rajčat. To vše doprovázené čilým pohybem zdejších obyvatel a všudypřítomných domácích zvířat. Po mnoha letech pouhého míjení mám teď příležitost zjistit, jak se žije lidem u trati – daleko a současně blízko ostatním. Za pět minut dvanáct. Nejpozději v červenci budou zbývající garáže srovnány se zemí a jejich osazenstvo bude muset pryč.
Svět sám pro sebe
Příběh paní Jaroslavy není až tolik výjimečný. Před osmi lety jí zemřel tehdejší druh a ona přestala zvládat platit pravidelně nájem. S dluhem okolo třiceti tisíc přišla výpověď z bytu na Kolbenově ulici a nutnost se vystěhovat. Jen místo příbuzných, kterým nechtěla být na obtíž, či nesvobody na azylu zakotvila o několik desítek metrů dál v garážích u trati u kamaráda Slávy. I přes zásadní životní změnu vzpomíná na ty roky docela smířlivě. „Byly doby, kdy tady bydlelo víc lidí, dalo by se říct kamarádi. O vánocích jsem nadělala řízky, horu bramborovýho salátu a slavili jsme všichni společně. Teď je to jiný,“ říká zanedlouho šedesátiletá Jaroslava. Přátelé se postupem času rozprchli a uprázdněný prostor obsadilo několik nově příchozích. O generaci mladších a většinou závislých na drogách. Prostor garáží tak v současnosti protíná pomyslná hranice, demarkační čára, jak ji místní nazývají, která odděluje šestici původních obyvatel od stejného počtu nováčků. I když vztahy nejsou právě vřelé, funguje tu přesto určitá vzájemná výpomoc. „Musíte se sice pořád připomínat, aby vám něco vrátili, ale i tak – to víte, že půjčujem. Všichni jsme přeci lidi,“ glosuje paní Jaroslava.
Během našeho hodinového povídání projede po rušné trati se zlověstným hřměním asi dvacet vlakových souprav. Paní Jaroslava říká, že člověk je přestane po čase vnímat, jenom mu charakteristický zvuk jednotlivých linek připomene, kolik je právě hodin. Jinak se tu žije sice skromně, ale prý se to dá. Pro vodu se chodí na hřbitov, nebo se směňuje za nalezený odpad ve sběrných surovinách. Elektřinu tady nepotřebují a v zimě se topí dřívím v kamnech. Díky vypěstované zelenině se dá vyjít se stovkou na den, a když se zpozdí výplata dávek, ostatní vypomůžou. Volný čas vyplňuje Jaroslava starostí o záhony a knížkami. Žánr závisí hlavně na tom, na co Sláva při pochůzkách po okolí narazí. Hemigwayem počínaje až po detektivky a nějakou tu drbárnu v časopisech. Sama ven Jaroslava moc nechodí.
Stíny nad Hloubětínem
Nad léty strávenými v hloubětínských garážích se ale pomalu začínají snášet mračna. Dříve sem tam přišla delegace z úřadu, aby si obhlédla terén, ale ode dneška se dostaly ke slovu i bagry, které z prostoru odkrojily jednu z obydlených garáží. Zbouraly ji a zase odjely.
„I když nám nikdy nic neřekli, věděli jsme z náznaků, že už to nebude dlouho trvat. Možná dva tři měsíce, každej říká něco jinýho. Vím, že to časem taky odneseme,“ říká Jaroslava. Kam půjde, to zatím neví. Možná nakonec nebude zbytí a požádá o pomoc bratra. V září si chce zažádat o starobní důchod, až na posledních deset let celý život pracovala. Jako krámská, hospodská a mzdová účetní, takže o peníze strach nemá. Přesto ji hrozba stěhování budí ze spaní. Hlavně proto, že neví, co bude s desítkou koček, o které se místní obyvatelé starají.
Bydlet ve vlastním
Garážové příbytky však, zdá se, nejsou výsadou Hloubětína. Jen o několik kilometrů dál, na pražském Žižkově, přebývá v podobných podmínkách jiná skupina lidí „bez domova“. Bydlení na parcele položené ve stráni s ovocnými sady a malebným výhledem na Prahu nemá na první pohled daleko od idyly. Jen pozemek s garážemi je o poznání hůře přístupný, už proto, že je oplocený a na povolení ke vstupu je třeba vyčkat. Fotit se tu smí jen pod příslibem, že nepůjde poznat, kde přesně se garáže nacházejí. V současnosti tady bydlí sedm lidí a o cizí moc nestojí.
Na povel to tu má pan Ladislav, podle svých slov hrdý majitel nemovitosti – dvou místních garážových stání. Světoběžník a tak trochu pábitel. Žije tu už devátým rokem a sám říká, že kromě „otravnejch lidí zvenku“ si vlastně nemá nač stěžovat. Také on své bydliště téměř neopouští, prakticky jen když si jede na poštu pro důchod. Nic moc nepotřebuje, takže s pěti tisíci na měsíc pohodlně vyjde.
Ladislav dříve bydlel v Holešovicích, ve vlastním srubu jen kousek od řeky. Ten však v roce 2002 smetla velká voda, a tak se musel stěhovat. Dostal tip od kamaráda a po dvou měsících „v cizím“ tu za dvacet tisíc koupil dvě prázdné garáže, které od té doby průběžně zvelebuje. „Já jsem jináč moc šikovnej, vyučenej lakýrník prosím“, říká v odpověď na náš upřímný obdiv, jak umně si své bydlení zařídil.
Až přijde čas
Ani tady nemají k dispozici elektřinu a pro vodu se chodí do studny. Tím však podobnost s hloubětínským bydlením u trati nekončí. Pozemky pod garážemi vlastní magistrát a ten s nimi má vlastní plány, které s místními obyvateli příliš nepočítají. „Loni v září mi oznámili, že to tu mám na vlastní náklady zbourat. To se ale přepočítali, ani se odsud nehnu, dokud mě nevyplatěj,“ říká k tomu pan Ladislav.
Shodou okolností i tady dnes úřadovala těžká technika, které za oběť padla jedna z krajních garáží umístěná ještě před plotem. Je tu celkem rušno, protože tři lidé, kteří v ní bydleli, se právě stěhují do jedné z těch mála volných. Ladislava to ale příliš nevzrušuje. „Běží tu na magistrát šest žalob od jednoho majitele. Milionář. Garáží tu má celkem jedenáct. Nakonec budou muset zaplatit a ne málo,“ říká Ladislav. Podle jeho odhadu to tu má šanci vydržet tak dva tři roky. Až přijde čas, mrzet ho to příliš nebude. Za odškodné si plánuje koupit zahrádku a postavit si na ní chatu. Klidně někde za Prahou. „Počítá se s tím, že kamarádi půjdou se mnou,“ dodává. Možná i proto tu vládne o poznání uvolněnější atmosféra.
